Pátek:
Hell Fast Attack, ne jen pro mě
nejočekávanější festival letošního roku oslavil své desáté účinkování na
pagan a black metalové scéně nejsilnější sestavou kapel svojí historie.
Kdy naposledy jste mohli spatřit bok po boku klasiky, jako jsou
Kroda či
Khors?
Ukrajinskou smetánku bok po boku, tvořící silné duo, hrdě nesoucí
vlajky této národnosti, prezentující svou vlast tou nejpůsobivější
hudbou? Nebo severskou legendární
Hornu, smečku, podílející se na vzniku finské podzemní scény spolu s temným projektem
Baptism či minimálně koncertně aktivními old school okultisty
Funeral Winds?
Už od prvních chvil zveřejňování jmen line-upu bylo zřejmé, že se bude
jednat o nevšední zážitek. S jeho završením se tyto domněnky prohloubily
a po skončení festivalu potvrdily.
Chystání se na festival jsem tentokrát pojal opravdu zodpovědně,
abych stihl všechny účinkující, před tím se rozkoukal, oslovil známé a
to vše v normálním, přirozeném tempu. Proto jsem byl k odjezdu
přichystán z části již ve čtvrtek, zbytek jsem doladil ráno a už jen
odpočítával celou akci zbytečně brzdící čas, který jako by utíkal
schválně pomaleji a pomaleji. Při čekání na šalinu jsem nabral
zbloudilce, netušícího směru ani pozice brněnské přehrady. Cesta tím
pádem utíkala krapet svižněji, na přestupní zastávce u zoologické
zahrady proběhlo další náhodné setkání, avšak žádní další černooděnci v
dohledu, což mě mírně znepokojilo, neboť jsem čekal zástupy maniaků
jdoucích na festival i přes fakt, že brzy měla začít první kapela.
(minule to tak bylo).
Tím se dostáváme k prvnímu dojmu při vejití do prostorů útulného rodinného areálu
Obora. Návštěvníků nebylo tolik, v kolik jsem doufal. Nevím, zda jsou “fanoušci” opravdu tak líní, či za to mohl i německý
Under the Black Sun
festival, konající se bok po boku s HFA. Nechci vytvářet unáhlené
závěry a teorie, netuším, kolik lidí festival přišlo podpořit, ale dojem
jsem z pohledu na plac neměl moc valný, stejně jako z chabější
atmosféry, nedosahující bouřlivosti minulého ročníku.
Samozřejmě jsem byl i tak velmi spokojený, neboť jsem po roce uvítal
pohled na příjemný areál, jehož útroby již obléhaly zvuky mému uchu
velmi známé.
Stíny Plamenů jsem letos viděl teprve podruhé. Morbivoda mám koncertně zažitého více s
Trollech,
proto jsem se na Stíny těšil, leč už jsem se nemohl dočkat zahraničních
skupin. Musím pochválit zvukaře, i v první lajně byl zvuk čistý, tím
pádem šlo rozumět každému slovu, unikajícímu z hrdla zpěváka jako krysy
prchající před deratizací. Musím se přiznat, že poslední dvě desky
“Propadlé vody” a “
Šum v pološerech” mým uším nelahodí tolik jako starší tvorba. I tak mě však set bavil, mohlo za to i showmanské vystupování lídra Morbivoda.
Silva Nigra však ukázala, kdo je českým pánem pekla, zasluhujícím usednout na ohnivý trůn. Kapela má venku čerstvou fošnu
“Světlonoš”,
na níž se formace zdá být v životní formě a to smečka potvrdila na
pódiu. Na své si přišli jak fandové starší tvorby, tak i ti, co
vyznávají novou podobu
Silva Nigra. Nové skladby jsem
nepoznal, album jsem v té době neměl poslechnuté, ale dojem mi to nijak
nepokazilo. Osobně bych uvítal více písní z alba
“Bible bolestných nářků”, i tak mně tito satanáši podlomili kolena pod náporem drtivého old schoolu, plného nekonečné agrese a nenávisti.
Vspolokh byly jednou jedinou kapelou, kterou jsem
neznal a neměl poslechnutou. Jejich muziku jsme vnímali z dáli, při
obhlídce stánků, v nichž labely prodávaly velmi kvalitní výběr CD i
kazet, LP a dalších zajímavostí, jako tištěných hudebních novin. Cenově
malinko dražší než stánky na minulém devátém ročníku, i tak se jednalo o
velmi přátelské částky. Zpět k muzice. Z toho, co mé uši zachytily, mě
muzika pagan/blackové hordy z Ruska nijak nebrala a nepřinutila mou
tělesnou schránku napochodovat před pódium s pěstí zaťatou a připravenou
k hrození, tudíž jsem se věnoval jiným věcem a vyčkával na 20:10, kdy
měli pódium obsadit okultní mystici z Polska –
Blaze of Perdition.
Blaze of Perdition zahráli na atmosferičtější,
nepřístupnější notu, s obměněnou image. Live vokalista Rattenkönig
vystřídal zlatou elegantní masku za černou, zlejší a větší
kapuci.(Kapela měla v roce 2013 nehodu, při které byl dvorní zpěvák
vážně zraněn a kytarista skupiny zemřel). Kytaristé, oděni rovněž v
kápích s černými brýlemi, působili trošku avantgardně, sázeli však jeden
lepší riff jak druhý. Jen doprovodná kytara možná mohla mít hlasitější
zvuk, více v popředí. Občas mi sound Poláků přišel málo hutný, málo
vyplňující prostor. Jako frontman dominoval baskytarista, jediný moc
nezapadající vzhledově, o to více na sebe strhával pozornost.Kapele by
však mnohem více bodla tma, ladící k okultnímu počínání. Přes den se
jejich snažení vytrácelo a mírně sláblo…
Baptism měli zpoždění kvůli opožděnému letu, proto jsme se ve 21:30 dočkali první ukrajinské kapely z trojice potvrzených jmen.
Kroda
byla pro mě v ten večer splněným snem. Celkově však zanechala dojem
velmi rozporuplný. Co za to mohlo? Především žalostný fakt výpomoci
playbacku (čisté sborové vokály ve
“Schwarzpfad IV (Heil Ragnarok!)” – a to se to frontman snažil skrývat) či zařazení tří cover verzí. (dvě od
Temnozor, jedna od
Burzum).
Chápu zklamání fanoušků, co kapelu viděli dříve a zaznamenali ji v
silnější formě. Pro mě tohle byla první zkušenost, a tak Ukrajincům tyto
drobnosti odpustím, jako celek mě muzika strhla na svou stranu.Taky by
Erika nezabilo, kdyby v ruce třímal flétnu a občasně nám něco zahrál,
přeci jen by to znělo trošku živěji, než v případě samplů. Ale popravdě,
aby
Kroda uhrála vše, co její hudba skýtá, musela by
mít minimálně dva další muzikanty. Eisenslav rovněž působil statičtěji
oproti vystupování minulosti, kdy proháněl divoce hřívu a víc se dění
oddával. Celkově nová sestava, nová image.
Opoždění
Baptism přivezli do areálu chlad a mráz ze
svých končin. Lord Sargofagian byl frontman jak se sluší a patří, se
svým krkavčím skřekem nutil i mou osobu fanaticky hrozit a z úst
vypouštět úryvky textů. Sg.7
(Horna) a bicman LRH
(Horna)
byli pro mě nejvyšším bodem, k němuž jsem směřoval svou pozornost,
neboť jsem se na tyto headlinery těšil nejvíce. Co mě ovšem doslova
přinutilo k posedlosti v kotli, bylo zařazení kousku
“Morbid Wings of Sathanas” z mého nejoblíbenějšího, stejnojmenného alba diskografie projektu. Zazněla i jedna novinka v podobě
“Devil’s Fire“, pocházející z chystané fošny
“V: The Devil’s Fire”.
Horna zmasakrovala celý festival, všechny účinkující a s naprostým přehledem kázala, jak má znít pravý black.
Horna
měla největší sílu v syrové energii, špíně a všudypřítomnému zlu.
Spellgoth disponoval chorobným, místy až nemocným projevem. V jeho těle
je satan, duše uvnitř něj je posedlá. Se svým pentagramem zavěšeným na
růženci, držíího v rukou proklínal všechny přihlížející. Sehranost
dodávala koncertu na dojmu získaných zkušeností. Stála před námi časem
zvrásněná kapela zkušených lidí, co si na nic nehráli a naprali do nás
jednoduše špinavou kvalitu bez zbytečných příkras. Bodejť ne,
Horna je stará kultovka, co moc dobře ví, jak se kuje černý kov. Hrálo se z novinky
“Hengen tulet”, ale také z klasického díla velechorobnosti
“Sudentaival”, i když jsem se nedočkal hymnusu
“Black Metal Sodomy”,
což mě zklamalo. Bylo mi sympatické, že finská úderka se snažila
zastoupit co nejvíce svých dosud nahraných alb, každý si přišel na své.
První den za námi, první den natřískaný nejkvalitnější porcí zážitků.
Jako omráčený jsem nechápal, čeho jsem byl právě svědkem. A to mi ještě
nedocházelo to, že mě čeká den druhý, se stejně mocným playlistem jmen.
Také jsem netušil, že mě čeká test v psychické i fyzické síle a také v
dokazování lásky black metalu, neboť jsem se dozvěděl, že festivalové
taxi nejezdí do města. Zůstal jsem uprostřed ničeho, na opuštěné
zastávce. Spoje v noci nejezdily, zhruba pěti až šestihodinové bloudění
hraničící s bezmocí a beznadějí skončilo ranním příchodem domů s
odhodláním už nikam nejít a padnout do peřin na věčný odpočinek.
Samozřejmě jsem i přes krutou únavu nedokázal pomyslet na zničený
Hell Fast Attack
a připravení se o mnoho dalších zážitků, a tak jsem se pořádně prospal a
i tak znavený jsem byl další den připravený vyrazit bojovat dál, i když
díky delší hibernací trošku pozdě…
Autor fotek: Marek Maślanka – celé album zde
Line-up
Stíny Plamenů
Silva Nigra
Vspolokh
Blaze of Perdition
Baptism
Kroda
Horna
Sobota:
2.červenec – datum, nesoucí vlajku druhého dne moravského pagan a black metalového festivalu
Hell Fast Attack,
přinášelo zároveň i smrt mojí tělesné i psychické stránce. Jelikož jsem
za sebou měl krom obrovských zážitků z prvního dne, o nichž jsem si
myslel, že to byl pouhý sen
(Horna, Kroda, Baptism,
pořád jsem nechápal, že jsem tahle jména opravdu viděl, v mojí mysli se
jevila jako duchové, již se zjevili a posléze vypařili) i nešťastnou
událost co se dopravy domů týče, netušil jsem, zda se vůbec budu chtít
do areálu Obory vrátit a přežít další náročný den a poté tam ještě spát.
Samozřejmě jsem začal sám sobě vyčítat, že jsem máslo, a že když tak
moc black metalem žiji, že pro něj snad i něco udělám, a tak jsem ze
sebe v rámci možností udělal člověka (po zbytek festivalu jsem působil
spíš vzezřením trosky) a po občerstvení žaludku a nakopnutí myšlenek
kávou jsem vyrazil zpět válčit na brněnskou přehradu, kam jsem dorazil
pozdě, neboť jsem byl po dlouhou dobu ve vegetativním stavu. Přišel jsem
o vystupující:
Pačess,
Taran,
Stormantt. Podle reakcí fans jsem se nepřipravil o nic extra.
Pačess měl údajně mizerný zvuk, přičněmž skupině prohazovali intra a mezihry.
Stormnatt působili podle mnohých směšně nebo nudně a Taran průměrně, navíc bez vokalisty, který odešel z mnou nezaznamenaných důvodů i z
Arkony.
Vždy se objevily nějaké ty proti-názory, takže je to na každém zvlášť,
já mám zmíněné skupiny studiově rád, proto mě celkem mrzelo, že jsem o
vystoupení přišel.
Do prostorů Obory jsem dorazil už při drtivých rytmech zabijáků z Litvy –
Luctus. Zajistil jsem si koupi
Hell Fast Attack merche
(předposlední triko) a převlečen ve festivalovém dresu jsem šel
sledovat mašinerii, spolehlivě pokořující ostatní kapely festivalu.
Luctus
byli podle mnohých jednou z nejlepších, ne-li nejlepší kapelou na
desátém ročníku. K těmto radostným výkřikům se s radostí přidám.
Luctus jsem viděl kdysi v Brně, tuším na
Apokalypsa festivalu. Byl to v oněch časech jeden z mých prvních BM koncertů. Již tehdy jsem byl nadšený, tak co teprve v sobotu?
Luctus
od té doby vyrostli do nezměrných rozměrů, stvořili výborné songy a
vyšperkovali svůj výraz spolu s pódiovou prezentací k dokonalosti.
Za vynikající set mohl jak asi nejlepší zvuk za celý festival,
nechávající vynikat všechny instrumenty, agresi, dynamiku i energii, tak
i kvalitní písně a velké nasazení kapely jdoucí ruku v ruce s
profesionalitou a hráčskou vyspělostí. Můj zrak a údiv nejvíce patřil
obrovi sedícímu za bicí baterií Kingasovi. Jeho osobu jsem označil za
„hovado“, protože to, jak hrál, se dalo popsat jako naklepávání masa na
jatkách. Kapela propaguje aktuální nahrávku
“Ryšys”, ze které hrála docela hojně. Patří k vrcholu tvorby
Luctus, stvrzující jejich pozici na scéně.
Německá
Sarkrista to po
Luctus neměla
vůbec snadné. Black metalisté s klasickou image žánru (pomalované
obličeje war painty s trochou krve, nábojáky atd.) hráli poctivý raw
black, střídající rubanice s houpavými melodiemi. Němce mám rád i
studiově, je to příjemná muzika, co neposadí na prdel, ale vaši nohu
donutí ke klepání o podlahu. Jenže po intenzivním koncertě
Luctus Sarkrista působila jako slabý odvar. Na druhou stranu, která kapela by zaujala po tak neskutečném koncertě Litvanů.
Nyní se dostáváme k tomu, co celý druhý den postavilo na stoličku,
vložilo krk do oprátky a stoličku podkoplo. I přes přítomnost zářných
předpovědí o tom, jak má být krásně, se vše během chvíle s prominutím
posralo. Už na zastávce, ze které jsem vyhlížel autobus při odpolední
cestě do areálu, jsem zaznamenal změnu v atmosféře. Déšť se nejprve
projevoval jako poprchávání vlastně již při
Luctus. Následně se spustil vcelku nepříjemný slejvák. Druhá ukrajinská kapela festivalu
Khors tak vyčkávala, zda se déšť nezmírní, počasí však progres zdá se neuznávalo, a tak skupina započala se svým koncertem i tak.
Na
Khors ještě bylo lidí vcelku dost. Fanoušci se
oddávali dění a já si déšť i užíval, neboť setu přidával na atmosféře a i
na pocitu nacházení se na ukrajinských válečných polích, na nichž padlé
vojáky kropí chladné dešťové kapky, smývající z jejich těl krev.
Khors
zde předvedli mnohonásobně lepší set oproti předminulému ročníku (i ten
však stál za to). Hudebníci se jevili jako hrdé, profesionální a
zkušenostmi ošlehané těleso, mající právo patřit mezi špičku UG
pagan/black metalové scény. Grandiózní sehranost byla patrná, zvuk už
nemohl být lepší a výběr skladeb téže. Kapela prala do deštěm obléhaných
fanoušků kousky jako
“My Cossack Way”, “No Oaths No Tears No Knees!” či moji milovanou
“Wisdom of Centuries”, která mě vždy lapí do své melancholické nálady. Samozřejmě nemohla chybět hitovka
“Mysticism” ze stejnojmenné uznávané fošny.
Projekt z Německa
Infestus poslouchám už nějaký ten
pátek, z nějakého důvodu jsem ovšem set projektu nebral na vědomí a
opomíjel přítomnost formace. Neustále jsem před startem pátečního
programu žvanil o
Horně, Kzohh či
Baptism, ale netušil jsem, že smrt přijde ze mnou sice poslouchané, avšak mou natěšeností zapomenuté kapely.
Infestus rovná se Andras, Andras rovná se
Infestus. Na pódiu šlo sakra znát, že
Infestus
je jeho dítě, že jím žije a že pro něj hudba znamená vše. Své muzice se
naprosto oddal, proto jeho koncert mohu popsat jako velmi emotivní a
osobní záležitost. Kapela mu nestála v cestě, hrála to, co dostala
přidělené v ústraní. Hlas lídra kapely mi zní v uších do dnešních hodin.
Agresivní skřeky, žalostné výkřiky, šepot či temné hlubší polohy a k
tomu všemu nepředvídatelné riffy, utvářející spolu s bicími drtivou
hradbu chladné hudby. Set patřil hlavně poslednímu albu
“The Reflecting Void”, vymykajícímu se běžnému black metalu.
Nizozemci
Funeral Winds schytali největší dešťovou
invazi, totéž platí i pro poslední vystupující, proto účastnost lidí
značně prořídla. Zvláštní, metalisti se chovali jako bárbínky a
šampónci, co se raději krčili pod střechou či ve stanu. Black metalisté z
cukrové vaty, co se asi báli, že se následkem zmoknutí roztečou No nic, kašlat na to, kapelu jsem si užil i v promrzlém stavu s kapkami padajícími na mé tělo oblečené pouze v triku.
Funeral Winds
zahráli kvalitní koncert, leč neobsahující pocity podlomených kolen,
nebo držky vyvrácené z pantů. Byl to kvalitní old school s přímým tahem
na branku a nádechem okultna (svícny, vůně kadidla plazící se ve světly
ozářeném dýmu, zaříkávání, tohle prostě miluju). Moje plus mají ti, co
pařili uprostřed placu ve velké kaluži a po nich ti, co vydrželi set do
konce (platí i pro poslední skupinu). Ostatní se styďte.
Poslední jméno v line-upu přineslo do areálu Obory morovou ránu (tématika textů i show).
Kzohh
je projektem, který uctívám až fanatickým způsobem. Jeho řady tvoří
špička ukrajinské scény – Khorus (Khors – basa), Odalv (Elderblood,
Ulvegr, ex Nokturnal Mortum – bicí). Helg (Khors, Ulvegr – kytara).
Hyozt (Reusmarkt – samply, klávesy) a Zhoth (Reusmarkt – vokály).
Vy všichni cukroví metalisté, co jste se před smrtí krčili ve
stanech, jste udělali obrovskou chybu, neboť taková show se nevidí moc
často. Intro, znějící ve středověkých melodiích značících veselí,
obklopilo hranice areálu jako hřejivý plamen, ohřívající zbídačená těla,
vyčkávající na dění na place. Stejně jako na desce se však vše změnilo v
temný, ambientní hymnus smrti. Celému počínání, odehrávajícímu se na
pódiu, dodával chladný déšť s poryvem větru a prořídlostí davu děsivou
atmosféru. Jako by
Hell Fast Attack skutečně postihla morová rána, beroucí si s sebou nevinné duše.
Započala
“Alousia et Pestilentia Ignearia”,
která svým neskutečně drtivým zvukem a kosti lámajícími tempy málem
přivodila mému srdci zástavu. Vše rázem utichlo a muzikanti navázali
doomovými těžkotonážními tempy za doprovodu Zhothova skřeku,
pronásledovaného smíchem, výkřiky a krysami, proudícími kolem mrtvých
těl. Celá formace byla oděna v pláštích, kapucích a maskách nahánějících
hrůzu a pocit jakéhosi tajemna. Zhoth disponoval nejvýraznější image,
značně se odlišující od zbytku kapely, rovněž roli showmana zvládal na
jedničku.
Hustý dým, převážně rudá světla, pochodně, na nichž plápolaly plameny. Atmosféra se dala krájet. Posléze započala
“Massebegravelser” a
Zhoth, svíjející se ve smrtelných křečích na podlaze pódia, vydávající
do mikrofonu bolestné výkřiky. Doomová hutnost střídala black metalové
sypačky, celé představení bralo dech. Místy mi opravdu běhal mráz po
zádech. Už jsem ani nevěděl, zda mrznu díky tříhodinovému postávání v
dešti pouze v triku, nebo na mě působí smrtící představení Ukrajinců
takovou silou (jediné, co bych vytknul, byla ztráta kláves a samplů v
rychlých pasážích, kdy je do sebe pohltil zmíněný mohutný zvuk).
Působivé byly také ambientní vsuvky. Tak hmatatelnou atmosféru,
navozující dojem smrti, jsem v životě nezažil. Z pódia se té noci linulo
s menšími úpravami celé poslední album
“Rye. Fleas. Chrismon.” (recenzi si můžete přečíst na
tomto odkaze),
vyprávějící o morové ráně ve středověku, mixující různé odnože black
metalu s doom metalem, filmovou dramatičností a výpravností. Vrchol ne
jen ukrajinských smeček, brázdících pódium HFA, ale i vrcholný koncert
celého festivalu a pro mě dosud jeden z největších hudebních zážitků
vůbec.
Děkuji oběma pořadatelům za desátý ročník festivalu
Hell Fast Attack,
který považuji za ohromný zážitek, neboť jsem spatřil jména black/pagan
scény, jaká jsem chtěl zažít na pódiu opravdu dlouho a prožil to s těmi
nejlepšími lidmi. Díky celému HFA týmu za vynikající organizaci,
fanouškům za skvělou domovskou atmosféru a kapelám za nadstandardní
hudební výkony. Zvukaři také patří má poklona. To je kouzlo
undergroundových rodinných festivalů, kterého nikdy slavné velké akce
nedosáhnou, kvalita budovaná pro fanoušky a dobrý pocit pořadatele.
Autor fotek: Záhněda
Line-up:
Pačess
Taran
Stormnatt
Luctus
Khors
Infestus
Funeral Winds
Kzohh
