Sarkrista představuje skladbu z chystaného alba

Není tomu tak dávno, co německá Sarkrista zveřejnila první informace o chystaném albu Summooners of the Serpents Wrath, které by mělo být k mání někdy ke konci února. Teď je však na čase představit si, jak bude nová tvorba Sarkrista znít. Novou skladbu He, Who Liveth and Reigneth Forevermore si můžete vychutnat níže, krásný poslech! 

Novinky u Empty

Španělská black metalová formace Empty hlásí první aktivity a novinky v roce 2017. Tak především proběhly menší změny v sestavě kapely. Do řad smečky nastoupil kytarista Mr. Pandemic (Akouphenom), a k pozici baskytaristy byl pozván dlouhodobý přítel Empty Nemac (Amnion, Cryptic Wanderings). Za bicí baterií bude bicman Th., který jako jediný z koncertních muzikantů zůstává nadále. Koncertní hráči doplní trio tvořící kapelu - Orgalla (kytara), Drizzta (vokály, basa - nyní na koncertech pouze vokály), Vantha (kytara, vokály). 

Empty v novém složení oznamují první pódiové aktivity pro tento rok. Je naleznete pod textem. 

Up coming shows:

4/03/2017 -REMATE FEST(Pegalajar,Jaén/SPAIN)
18/03/2017 - Luciferian Soiety stockholm/Sweden
28/10/2017 - SATAN'S UNHOLY ABOMINATION FESTIVAL 5 (MARYLAND. USA )

Silva Nigra - Světlonoš

         

                     


                                                 Nic není nemožné pro ty, kterých se dotknul archetyp Zla!

" I přes ortodoxní tvář Silva Nigra zde máme desku, pojící k sobě jak krásu, eleganci, tak pocity nenávisti, pohrdání a zloby. Lucifer je krásná bytost, jenž vás omámí svou oslnivou tváří, stejně tak Silva Nigra nahrála materiál, omamující posluchače temnou krásou, zvrácenou romantikou a špinavou, podzemní podstatou black metalu, který je až na dno zapuštěn kořeny v chladném Norsku."

Silva Nigra platí za kultovní těleso, alespoň na tuzemské scéně, i přes fakt, že se tato démonická entita pohybuje hluboko ve smrdutém podzemí a jsou zde i věhlasnější spolky. Recenzované démonické jméno však patří mezi českou black metalovou smetánku, a to rozhodně právem, které si pánové poctivě vydobyli. Tak jako mnohé bandy, i Silva Nigra si procházela postupem času vývojem, rozdělujícím řady fanoušků do více táborů. Kdyby si neznalý člověk pustil debutovou desku “Chlad noci” a po sléze okusil “Světlonoše”, nejspíše by ani nepoznal, že se jedná o tutéž skupinu. Hudební těleso postavené především na ramenou kytaristů Skullthrona a Akharon se na začátku svojí kariéry prezentovalo typickým raw výrazivem. Primitivní forma nenávisti, s mírně nevyváženým soundem, avšak v tomto případě naopak přidávajícím desce na děsivosti a atmosféře.

S ubíhajícími roky se však tvář hordy Silva Nigra měnila, stejně jako samotný Satan vystupuje mezi lidskou chásku pod mnoha podobami. První známky progresu uctívala deska “The New Age for the New God”, nabízející posluchači špičkovou produkci mířící na ty nejvyšší mety, a rovněž anglické otextování, nepřijaté mnoha fanoušky. Příznivci podzemních zvuků materiál také nepřijali za svůj, ale i tak si písně našly cestu k srdcím nemála nových nadšenců. Současnou tvář bestie Silva Nigra ovšem začalo formovat rozporuplně přijaté, podle mého však vysoce kvalitní dílo “Bible bolestných nářků”, vyznačující se příklonem k větší pestrosti, co se melodiky i temp týče (materiál však upřednostňoval pomalé, melodické motivy s důrazem na hnilobnou atmosféru). Stejný směr následuje i novinkové album “Světlonoš”, vydané pod labelem Seven Gates of Hell.

Yaldabaoth – Saklas - Samael

Vítá své milé v lůně stvoření

Zesnulé se jménem Jahve na rtech

Co doufali v klid a vykoupení

Přesto “Světlonoš” z předchozí desky pouze čerpá a vychází. Rozvíjí rozměry temnoty do netušených tvarů a nese se ve znamení absence umrznutí na mrtvém bodě (ostatně Silva Nigra nikdy nijak výrazně nestagnovala). V prvé řadě vás trkne do ucha větší vyváženost pomalých, melodický pasáží s těmi rychle uhánějícími. “Zrada odjinud” vám ihned nabídne všechny výrazové prostředky, které vás čekají s ubíhající stopáží alba. Proto očekávejte silné melodické motivy, postavené na kvalitních riffech, rovnou měrou se však dělící o sousto tučného, křesťanského masa s dravými, kulometnými pasážemi.

Co se mi však na nové tváři Silva Nigra líbí nejvíce, je dominantní vokál o proti zbytku, díky němuž vynikají jak perfektní texty, tak jeho silné melodické postupy. Akharom sice nikdy nezosobňoval výrazy podobné slovu barvitost hlasu, jenže jeho projev má notnou dávku uhrančivé agrese a nenávisti. Upřímně, považuji jeho počínání za jedno z nejpůsobivějších na české scéně. Díky němu má každá kompozice svůj vlastní řád a svou vlastní podobu, a to i přes ortodoxní přednes celého materiálu.

Silva Nigra samotného nositele světla představuje v typickém nekro špinavém hávu, ale rozhodně nečekejte žádnou zprzněnou produkci. Sound “Světlonoše” je vybarvován ostře, jako kdyby vás probodával pekelný zrak Satanův, ale nehledejte tu neduh, vyskytující se u mnoha jiných jmen, tedy plochost produkce. Asagova basa vše zahušťuje jak má a riffy se plazí jeden přes druhého jako hadi obmotávajíc obřadní oběť. Jak jsem zmínil výše, vokální party dominují, ne jen melodikou, ale jsou hlasitostí tak na úrovni ostatních instrumentů (i malinko hlasitější), aniž by však narušovaly celek, a vy se tak nemohli soustředit na mistrovsky vystavěné kytarové party.

Loutkáři zpití požitkem nadvlády

Svůdci lidstva v prázdné dno

Sledují dílo svých zvrhlých dogmat

Očima šílenců – otroků víry

Zmiňuji zde neustále riffy, ale mám k tomu pádný důvod. Skullthronovy a Azazelovy kytarové attacky a melodie tvoří až majestátní atmosféru spolu s pocity agresivity. Mezi nejvíce výrazné pasáže považuji kupříkladu úvodní riff “Nekonečný cyklus obrody”, působící nadmíru útočně, naopak v baladickém kousku “Od počátku ztraceno” mě překvapil úvod, v němž kytary hrají nádhernou, elegantně znějící melodii. Mimochodem, tuhle zvláštní skladbu, působící až baladickým dojmem, mám z celé kolekce skladeb nejvíce v oblibě. Je nasáklá smutkem, krásou, ale i zlobou.

A tohle mohu říct o celé desce, která díky oné zvláštní atmosféře vyznívá vskutku zvláštně. I přes ortodoxní tvář Silva Nigra zde máme desku, pojící k sobě jak krásu, eleganci, tak pocity nenávisti, pohrdání a zloby. Lucifer je krásná bytost, jenž vás omámí svou oslnivou tváří, stejně tak Silva Nigra nahrála materiál, omamující posluchače temnou krásou, zvrácenou romantikou a špinavou, podzemní podstatou black metalu, který je až na dno zapuštěn kořeny v chladném Norsku.

S úsměvem stavíme ohradu z iluzí

S láskou si mícháme jed slepoty

V dobré či zlé si vše dělíme

A když v zoufalství duše se ptá:

„Co je smyslem bytí, co dělat mám?“

Sama si odpoví hlasem andělským

Byť už sama nepozná, co je jen blud démonský.

Tracklist:

1. Zrada odjinud

2. Nekonečný cyklus obrody

3. Demiurgus

4. Od počátku ztraceno

5. Nibius

6. Infernální sabat transcendence

7. Spasen nenávistí

Sestava:

Pestkrist - bicí

Azazel - kytary

Skullthrone - kytary

Akharon - vokál

Asag - basa

Label: Seven Gates of Hell

Žánr: raw black metal

Národnost: Česko

Hodnocení: 8/10

Eternal Hate Fest vol.14

Po vynikajícím desátém ročníku Hell Fast Attack festivalu, na němž jsem zažil neopakovatelné zážitky (report zde), nastala otázka, zda navštívit nýrský Eternal Hate Fest či ne, neboť komerční festivaly (BA, MOR atd.) nejsou nic pro moje uši, a vlastně ani oči, no a jiné open air akce, které by byly zaměřením a kvalitou pro mou osobu v Česku hold nejsou k nalezení. Prvotním problémem byly finance a nákladnost cesty, druhý fakt, že jsem v Nýrsku v životě nebyl, a tak jsem neměl jistotu, že v pořádku dorazím na místo konání. Po zajištění si odvozu (nečekaná náhoda) a chaotickém zařizování akreditace bylo jasno, mířím do odlehlého, krásného Nýrska k dalším, jak rád říkám, kult zážitkům.

Z Brna jsme vyrazili před polednem. Cesta se prvně jevila jako dobrá, pohodová sranda, postupně se však měnící v utrpení, neboť jsme narazili na několik zbytečných komplikací. Prvním zádrhelem byly tři předlouhé kolony, které nás okrádaly o drahocenný čas nejvíce. A tou, co nás zbrzdila na konec, aby toho nebylo málo, byla objížďka, na které jsme ztratili další časový úsek, na místo toho se k nám však vtíraly další a další kilometry navíc (čekalo nás ještě bloudění těsně před cílem). Komplikace střídala komplikaci, do celého průserového dění se vtěsnalo uvědomění si, že přijedeme opravdu pozdě, a že jsme měli vyjet buď brzy ráno nebo už v pátek (navíc bychom si Nýrsko více užili, když se jedná o jednodenní festival). Plánovaný čas byl před čtvrtou, pak došlo na půl pátou až pátou, ale nakonec jsme dorazili zhruba až v šest hodin a tím pádem jsme přišli o první čtyři kapely.

Při příchodu mě překvapil útulný, přehledný, přírodní prostor (konečně nějaká zeleň, a ne jen písek nebo beton), obsahující příjemný počet black metalových nadšenců. Menší pódium se střechou bylo umístěno vedle vstupu, v pozici, aby na něj viděl každý, bez ohledu na to, kde zrovna postává. Plac byl mírně do kopce, takže když člověk stál vzadu u WC nebo u stánků, mohl vidět i přes hlavy pařících hrozičů. Ihned při příchodu mě zaujal celý tým u vstupu, působící opravdu mile a přátelsky, ostatně atmosféra byla celkově velmi vstřícná a nebyl problém pokecat s novými lidmi.

Dobrá nálada se však prohodila s její temnější kolegyní nasraností při uvědomění si toho, o co jsem díky té příšerné cestě přišel. Kapely, na které jsem se velmi těšil, měly dávno po pódiových seancích. Armillaria z Plzně mi vždy přišla jako velmi chválená a tím pádem i nadějná smečka, proto jsem si chtěl ověřit, zda tento boom mají pánové zaslouženě. Poprava, česko/polská hate úderka, ve které účinkuje Raborym z válečné mašinerie Dark Fury. (už v sestavě nepůsobí, což jsem před EHF nevěděl). Dark Fury považuji za jednu z mých nejposlouchanějších skupin vůbec (muzikanti Popravy účinkují i v tělese Popravčí Vrch). Kraake, které znám již dlouhé věky, ale vždy se něco podělá, abych je nemohl vidět (nějaké prokletí), a to se událo i na Eternal Hate Festivalu. Tito Děčíňané mají nového zpěváka za mikrofonem (Fjord), kterého moc dobře znám z pódií, co se Unclean týče. No a posledním průserem byli Agaroth z Mexika. Mexičany jsem neznal, ale dle fotek a videa zhlédnutého na youtubku se jednalo o zajímavou show, proto i tohoto lituji, ale co… To hlavní, kvůli čemu jsem přijel, bylo teprve přede mnou a cestu jsem přežil.

Söjaruun z Estonska začali hrát těsně po mém příchodu a musím uznat, že mě ihned zaujal civilní projev muzikantů, kteří si na nic nehráli a sázeli do nás svůj poctivý atmosferický pagan black. Především nakřáplý vokál mě upoutal, místy vokalista zabrousil až k depresivním polohám.

Urt, kteří zahájili set v 18:55, jsem vůbec nepoznal (na promofotkách mají odlišnou image a s muzikou jsem se před Eternalem nestřetnul). Před koncertním setem jsem myslel, že se bude jednat o uctívače přírodních sil pagan black metalem, podobným estonským kolegům, vystupujícím před nimi, ale z pódia se linul jakýsi okultní black, zavánějící trapným kýčem. Miluji okultní/rituální odnož černého umění, ale nemám rád napodobeniny tohoto stylu, zavánějící vezení se na vlně trendu, minoucí se ve výsledku účinkem. Přitom agresivní pasáže zněly docela dobře, jakmile však zpěvák nasadil rádoby okultní čistý zpěv, nevěděl jsem, zda se smát, nebo brečet a nakonec jsem pobouřeně odcházel ke stánku s pivem. Jeho image působila také směšně, alespoň korespondovala s hudební podobou.

Permafrost jsem před jejich nýrským koncertem vůbec neznal. Zaznamenal jsem pouze fakt, že pocházející z Německa a hrají klasičtější formu black metalové muziky. Všiml jsem si, že se na tuhle germánskou smečku těší velká spousta maniaků. Pravda, byl to solidní masakr. Kapela zahrála intenzivní, agresivní black metal, občas se měnící v hymničtější, zpěvnější formu, díky níž kapela vzdávala čest samotnému pekelnému vládci na vysoké, elegantní úrovni, aby se pak vždy vracela ke špíně a rebelii. Taková pecka “Ave Satan Lucifer” s čistě odzpívaným refrénem mi zní v hlavě ještě teď. Vystupování kapely bylo krom kvalitní muziky postavené na showmanství frontmana Porcuse. Jeho pódiové vyjadřování vypadalo tak, jak má správně vypadat pravá black metalová show. Arogantní, pohrdavý výstup, při němž zpěvák dával jasně najevo, kdo je vládcem areálu. S ničím se moc nepáral a v klidu do lidí naházel množství předmětů různého druhu a plival prasečí maso. Krvavý koncert plný bestiality. (Skupina mi svou prezentací připomíná italské Deathrow, Thorns má podobně arogantní vystupování, v němž se s ničím moc nesere.)

Sekhmet byli pro mě jedni z hlavních důvodů účasti. Kultovní děčínská kapela oblíbená i v zahraničí (především v Německu) má ve svých řadách nového frontmana Agarese (ex Naurrakar), který mi v kapele sedí snad víc, než původní dva vokalisté, a to je co říct. Lze také vysledovat, že si s ostatními protagonisty sedl i lidsky, neboť to mezi nimi na pódiu neuvěřitelně jiskřilo. Co činí z koncertů Sekhmet něco víc, je právě uvolněnost kapely a všudypřítomné bavení se nad celým počínáním. Ti lidi to opravdu baví a jde to na place sakra znát. Show mají Sekhmet nenapodobitelnou. Snaží se udržovat jakýsi progres, a tak jsme namísto oběšence dostali krvavou oběť, brutálně podřezanou před zraky běsnících fans. Ohnivá show, kterou obstarávali zvrácení mniši v plynových maskách s nábojáky přes tělo, byla samozřejmostí, ta je vždy takovou třešničkou na dortu. Nové skladby z připravované desky zní jako čerstvý vítr co se Sekhmet týče. Jde znát odklon od black’n‘rollového výrazu poslední fošny k rychlejšímu a brutálnějšímu black metalu. Samozřejmě nemohly chybět starší pecky i s právě black‘n‘rollovou hitovkou “Daath”.

Konečně přišla na řadu skupina, nacházející se v mém srdci na nejvyšších pozicích v oblíbenosti. Anti-humánní válečné komando z Francie Ad Hominem, v jehož čele stojí sám mocný Kaiser. Těšil jsem se hlavně na vyznění skladeb z poslední fošny “Antitheist”, z níž se hrálo opravdu hojně. Před pódiem se nacházel “nečekaně” největší dav za dobu trvání festivalu, avšak peklo obstarávalo jen pár věrných jedinců (včetně mě). Ad Hominem ukázali všem, jak se drtí syrový, technicky skvěle odvedený black metal s nenávistí jako hnacím motorem. Skladby jako “Go, Ebola”, “Slaves of God”, nebo “Dictator” či moje TOP z poslední desky “Before You Turn Blue” mě doháněly k totálnímu šílenství a sebedestrukci, pod obrovitým frontmanem, drtícím tlusté strunoví. Nové songy jsou jak stvořené pro živou prezentaci. Především ty black‘n‘rollové pasáže, nacházející se na “Antitheist” vyzněly energicky. Francouzi překonali svoje vystoupení na jednom z ročníků HFA, kde jsem je spatřil poprvé. Potěšil mě přídavek v podobě “Impaled Muhammad”, to je hymnus, při němž už mi ujížděly nervy a přestával jsem o sobě vědět. Ad Hominem jsou skupinou na velké úrovni, technicky zdatní, s originální tváří, pro mě jeden z největších letošních zážitků.

Následující Arkona, kterou jsem viděl už počtvrté, mě (chtěl bych říct nečekaně, ale čekal jsem průser) zklamala. Frontman polské legendy z neznámých důvodů odešel a tím zabil dvě mouchy jednou ranou – Arkonu, ale i Taran, své druhé působiště. Obě smečky bez jeho vkladu působí polovičně, nezajímavě a nemají nic z toho, co jejich hudba nabízela ještě nedávno. Jednalo se o neosobní koncert, jako by pro něj byl jen povinností, kterou si musí odzpívat, odehrát a jít s prominutím do prdele (Kde je ta intenzita sdělení, emoce, upřímná zloba, démonické vystupování?). Navíc při pohledu na oblíbenou Arkonu, kterou tvořila obměněná sestava, jsem měl opravdu pocit odcizení, následně znudění a usínání ksichtem zabořeným v pódiu, modlící se ke všem bohům, aby byl konec.

Eternal Hate Fest považuji za zážitek, na který nezapomenu jen tak snadno. Nádherný areál, skvělý výběr kapel s následnými vynikajícími koncerty (až na pár zmíněných zklamání), přátelská atmosféra (hojná účast Němců, díky nacházení se u hranic, jsou to fajn lidi) a osobním zážitkům, které mi přijde hloupé zmiňovat v reportu. Škoda jen, že celé tohle řádění uteklo tak rychle a člověk byl brzy vržen zpět do reality. Takovéhle festivaly bych si užíval neustále.

Za fotky děkuji Veronice Štofilové a Richardovi Kučerovi

Line-up:

AD HOMINEM

ARKONA

PERMAFROST

SEKHMET

URT

SÖJARUUN

AGAROTH

KRAAKE

POPRAVA

ARMILLARIA

Hell Fast Attack X

Pátek:

Hell Fast Attack, ne jen pro mě nejočekávanější festival letošního roku oslavil své desáté účinkování na pagan a black metalové scéně nejsilnější sestavou kapel svojí historie. Kdy naposledy jste mohli spatřit bok po boku klasiky, jako jsou Kroda či Khors? Ukrajinskou smetánku bok po boku, tvořící silné duo, hrdě nesoucí vlajky této národnosti, prezentující svou vlast tou nejpůsobivější hudbou? Nebo severskou legendární Hornu, smečku, podílející se na vzniku finské podzemní scény spolu s temným projektem Baptism či minimálně koncertně aktivními old school okultisty Funeral Winds? Už od prvních chvil zveřejňování jmen line-upu bylo zřejmé, že se bude jednat o nevšední zážitek. S jeho završením se tyto domněnky prohloubily a po skončení festivalu potvrdily.

Chystání se na festival jsem tentokrát pojal opravdu zodpovědně, abych stihl všechny účinkující, před tím se rozkoukal, oslovil známé a to vše v normálním, přirozeném tempu. Proto jsem byl k odjezdu přichystán z části již ve čtvrtek, zbytek jsem doladil ráno a už jen odpočítával celou akci zbytečně brzdící čas, který jako by utíkal schválně pomaleji a pomaleji. Při čekání na šalinu jsem nabral zbloudilce, netušícího směru ani pozice brněnské přehrady. Cesta tím pádem utíkala krapet svižněji, na přestupní zastávce u zoologické zahrady proběhlo další náhodné setkání, avšak žádní další černooděnci v dohledu, což mě mírně znepokojilo, neboť jsem čekal zástupy maniaků jdoucích na festival i přes fakt, že brzy měla začít první kapela. (minule to tak bylo).

Tím se dostáváme k prvnímu dojmu při vejití do prostorů útulného rodinného areálu Obora. Návštěvníků nebylo tolik, v kolik jsem doufal. Nevím, zda jsou “fanoušci” opravdu tak líní, či za to mohl i německý Under the Black Sun festival, konající se bok po boku s HFA. Nechci vytvářet unáhlené závěry a teorie, netuším, kolik lidí festival přišlo podpořit, ale dojem jsem z pohledu na plac neměl moc valný, stejně jako z chabější atmosféry, nedosahující bouřlivosti minulého ročníku.

Samozřejmě jsem byl i tak velmi spokojený, neboť jsem po roce uvítal pohled na příjemný areál, jehož útroby již obléhaly zvuky mému uchu velmi známé. Stíny Plamenů jsem letos viděl teprve podruhé. Morbivoda mám koncertně zažitého více s Trollech, proto jsem se na Stíny těšil, leč už jsem se nemohl dočkat zahraničních skupin. Musím pochválit zvukaře, i v první lajně byl zvuk čistý, tím pádem šlo rozumět každému slovu, unikajícímu z hrdla zpěváka jako krysy prchající před deratizací. Musím se přiznat, že poslední dvě desky “Propadlé vody” a “Šum v pološerech” mým uším nelahodí tolik jako starší tvorba. I tak mě však set bavil, mohlo za to i showmanské vystupování lídra Morbivoda.

Silva Nigra však ukázala, kdo je českým pánem pekla, zasluhujícím usednout na ohnivý trůn. Kapela má venku čerstvou fošnu “Světlonoš”, na níž se formace zdá být v životní formě a to smečka potvrdila na pódiu. Na své si přišli jak fandové starší tvorby, tak i ti, co vyznávají novou podobu Silva Nigra. Nové skladby jsem nepoznal, album jsem v té době neměl poslechnuté, ale dojem mi to nijak nepokazilo. Osobně bych uvítal více písní z alba “Bible bolestných nářků”, i tak mně tito satanáši podlomili kolena pod náporem drtivého old schoolu, plného nekonečné agrese a nenávisti.

Vspolokh byly jednou jedinou kapelou, kterou jsem neznal a neměl poslechnutou. Jejich muziku jsme vnímali z dáli, při obhlídce stánků, v nichž labely prodávaly velmi kvalitní výběr CD i kazet, LP a dalších zajímavostí, jako tištěných hudebních novin. Cenově malinko dražší než stánky na minulém devátém ročníku, i tak se jednalo o velmi přátelské částky. Zpět k muzice. Z toho, co mé uši zachytily, mě muzika pagan/blackové hordy z Ruska nijak nebrala a nepřinutila mou tělesnou schránku napochodovat před pódium s pěstí zaťatou a připravenou k hrození, tudíž jsem se věnoval jiným věcem a vyčkával na 20:10, kdy měli pódium obsadit okultní mystici z Polska – Blaze of Perdition.

Blaze of Perdition zahráli na atmosferičtější, nepřístupnější notu, s obměněnou image. Live vokalista Rattenkönig vystřídal zlatou elegantní masku za černou, zlejší a větší kapuci.(Kapela měla v roce 2013 nehodu, při které byl dvorní zpěvák vážně zraněn a kytarista skupiny zemřel). Kytaristé, oděni rovněž v kápích s černými brýlemi, působili trošku avantgardně, sázeli však jeden lepší riff jak druhý. Jen doprovodná kytara možná mohla mít hlasitější zvuk, více v popředí. Občas mi sound Poláků přišel málo hutný, málo vyplňující prostor. Jako frontman dominoval baskytarista, jediný moc nezapadající vzhledově, o to více na sebe strhával pozornost.Kapele by však mnohem více bodla tma, ladící k okultnímu počínání. Přes den se jejich snažení vytrácelo a mírně sláblo…

Baptism měli zpoždění kvůli opožděnému letu, proto jsme se ve 21:30 dočkali první ukrajinské kapely z trojice potvrzených jmen. Kroda byla pro mě v ten večer splněným snem. Celkově však zanechala dojem velmi rozporuplný. Co za to mohlo? Především žalostný fakt výpomoci playbacku (čisté sborové vokály ve “Schwarzpfad IV (Heil Ragnarok!)” – a to se to frontman snažil skrývat) či zařazení tří cover verzí. (dvě od Temnozor, jedna od Burzum). Chápu zklamání fanoušků, co kapelu viděli dříve a zaznamenali ji v silnější formě. Pro mě tohle byla první zkušenost, a tak Ukrajincům tyto drobnosti odpustím, jako celek mě muzika strhla na svou stranu.Taky by Erika nezabilo, kdyby v ruce třímal flétnu a občasně nám něco zahrál, přeci jen by to znělo trošku živěji, než v případě samplů. Ale popravdě, aby Kroda uhrála vše, co její hudba skýtá, musela by mít minimálně dva další muzikanty. Eisenslav rovněž působil statičtěji oproti vystupování minulosti, kdy proháněl divoce hřívu a víc se dění oddával. Celkově nová sestava, nová image.

Opoždění Baptism přivezli do areálu chlad a mráz ze svých končin. Lord Sargofagian byl frontman jak se sluší a patří, se svým krkavčím skřekem nutil i mou osobu fanaticky hrozit a z úst vypouštět úryvky textů. Sg.7 (Horna) a bicman LRH (Horna) byli pro mě nejvyšším bodem, k němuž jsem směřoval svou pozornost, neboť jsem se na tyto headlinery těšil nejvíce. Co mě ovšem doslova přinutilo k posedlosti v kotli, bylo zařazení kousku “Morbid Wings of Sathanas” z mého nejoblíbenějšího, stejnojmenného alba diskografie projektu. Zazněla i jedna novinka v podobě “Devil’s Fire“, pocházející z chystané fošny “V: The Devil’s Fire”.

 Horna zmasakrovala celý festival, všechny účinkující a s naprostým přehledem kázala, jak má znít pravý black. Horna měla největší sílu v syrové energii, špíně a všudypřítomnému zlu. Spellgoth disponoval chorobným, místy až nemocným projevem. V jeho těle je satan, duše uvnitř něj je posedlá. Se svým pentagramem zavěšeným na růženci, držíího v rukou proklínal všechny přihlížející. Sehranost dodávala koncertu na dojmu získaných zkušeností. Stála před námi časem zvrásněná kapela zkušených lidí, co si na nic nehráli a naprali do nás jednoduše špinavou kvalitu bez zbytečných příkras. Bodejť ne, Horna je stará kultovka, co moc dobře ví, jak se kuje černý kov. Hrálo se z novinky “Hengen tulet”, ale také z klasického díla velechorobnosti “Sudentaival”, i když jsem se nedočkal hymnusu “Black Metal Sodomy”, což mě zklamalo. Bylo mi sympatické, že finská úderka se snažila zastoupit co nejvíce svých dosud nahraných alb, každý si přišel na své.

První den za námi, první den natřískaný nejkvalitnější porcí zážitků. Jako omráčený jsem nechápal, čeho jsem byl právě svědkem. A to mi ještě nedocházelo to, že mě čeká den druhý, se stejně mocným playlistem jmen. Také jsem netušil, že mě čeká test v psychické i fyzické síle a také v dokazování lásky black metalu, neboť jsem se dozvěděl, že festivalové taxi nejezdí do města. Zůstal jsem uprostřed ničeho, na opuštěné zastávce. Spoje v noci nejezdily, zhruba pěti až šestihodinové bloudění hraničící s bezmocí a beznadějí skončilo ranním příchodem domů s odhodláním už nikam nejít a padnout do peřin na věčný odpočinek. Samozřejmě jsem i přes krutou únavu nedokázal pomyslet na zničený Hell Fast Attack a připravení se o mnoho dalších zážitků, a tak jsem se pořádně prospal a i tak znavený jsem byl další den připravený vyrazit bojovat dál, i když díky delší hibernací trošku pozdě…

Autor fotek: Marek Maślanka – celé album zde

Line-up
Stíny Plamenů
Silva Nigra
Vspolokh
Blaze of Perdition
Baptism
Kroda
Horna

Sobota:

  2.červenec – datum, nesoucí vlajku druhého dne moravského pagan a black metalového festivalu Hell Fast Attack, přinášelo zároveň i smrt mojí tělesné i psychické stránce. Jelikož jsem za sebou měl krom obrovských zážitků z prvního dne, o nichž jsem si myslel, že to byl pouhý sen (Horna, Kroda, Baptism, pořád jsem nechápal, že jsem tahle jména opravdu viděl, v mojí mysli se jevila jako duchové, již se zjevili a posléze vypařili) i nešťastnou událost co se dopravy domů týče, netušil jsem, zda se vůbec budu chtít do areálu Obory vrátit a přežít další náročný den a poté tam ještě spát.

Samozřejmě jsem začal sám sobě vyčítat, že jsem máslo, a že když tak moc black metalem žiji, že pro něj snad i něco udělám, a tak jsem ze sebe v rámci možností udělal člověka (po zbytek festivalu jsem působil spíš vzezřením trosky) a po občerstvení žaludku a nakopnutí myšlenek kávou jsem vyrazil zpět válčit na brněnskou přehradu, kam jsem dorazil pozdě, neboť jsem byl po dlouhou dobu ve vegetativním stavu. Přišel jsem o vystupující: Pačess, Taran, Stormantt. Podle reakcí fans jsem se nepřipravil o nic extra. Pačess měl údajně mizerný zvuk, přičněmž skupině prohazovali intra a mezihry. Stormnatt působili podle mnohých směšně nebo nudně a Taran průměrně, navíc bez vokalisty, který odešel z mnou nezaznamenaných důvodů i z Arkony. Vždy se objevily nějaké ty proti-názory, takže je to na každém zvlášť, já mám zmíněné skupiny studiově rád, proto mě celkem mrzelo, že jsem o vystoupení přišel.

Do prostorů Obory jsem dorazil už při drtivých rytmech zabijáků z Litvy – Luctus. Zajistil jsem si koupi Hell Fast Attack merche (předposlední triko) a převlečen ve festivalovém dresu jsem šel sledovat mašinerii, spolehlivě pokořující ostatní kapely festivalu. Luctus byli podle mnohých jednou z nejlepších, ne-li nejlepší kapelou na desátém ročníku. K těmto radostným výkřikům se s radostí přidám. Luctus jsem viděl kdysi v Brně, tuším na Apokalypsa festivalu. Byl to v oněch časech jeden z mých prvních BM koncertů. Již tehdy jsem byl nadšený, tak co teprve v sobotu? Luctus od té doby vyrostli do nezměrných rozměrů, stvořili výborné songy a vyšperkovali svůj výraz spolu s pódiovou prezentací k dokonalosti.

Za vynikající set mohl jak asi nejlepší zvuk za celý festival, nechávající vynikat všechny instrumenty, agresi, dynamiku i energii, tak i kvalitní písně a velké nasazení kapely jdoucí ruku v ruce s profesionalitou a hráčskou vyspělostí. Můj zrak a údiv nejvíce patřil obrovi sedícímu za bicí baterií Kingasovi. Jeho osobu jsem označil za „hovado“, protože to, jak hrál, se dalo popsat jako naklepávání masa na jatkách. Kapela propaguje aktuální nahrávku “Ryšys”, ze které hrála docela hojně. Patří k vrcholu tvorby Luctus, stvrzující jejich pozici na scéně.

Německá Sarkrista to po Luctus neměla vůbec snadné. Black metalisté s klasickou image žánru (pomalované obličeje war painty s trochou krve, nábojáky atd.) hráli poctivý raw black, střídající rubanice s houpavými melodiemi. Němce mám rád i studiově, je to příjemná muzika, co neposadí na prdel, ale vaši nohu donutí ke klepání o podlahu. Jenže po intenzivním koncertě Luctus Sarkrista působila jako slabý odvar. Na druhou stranu, která kapela by zaujala po tak neskutečném koncertě Litvanů.

Nyní se dostáváme k tomu, co celý druhý den postavilo na stoličku, vložilo krk do oprátky a stoličku podkoplo. I přes přítomnost zářných předpovědí o tom, jak má být krásně, se vše během chvíle s prominutím posralo. Už na zastávce, ze které jsem vyhlížel autobus při odpolední cestě do areálu, jsem zaznamenal změnu v atmosféře. Déšť se nejprve projevoval jako poprchávání vlastně již při Luctus. Následně se spustil vcelku nepříjemný slejvák. Druhá ukrajinská kapela festivalu Khors tak vyčkávala, zda se déšť nezmírní, počasí však progres zdá se neuznávalo, a tak skupina započala se svým koncertem i tak.

Na Khors ještě bylo lidí vcelku dost. Fanoušci se oddávali dění a já si déšť i užíval, neboť setu přidával na atmosféře a i na pocitu nacházení se na ukrajinských válečných polích, na nichž padlé vojáky kropí chladné dešťové kapky, smývající z jejich těl krev. Khors zde předvedli mnohonásobně lepší set oproti předminulému ročníku (i ten však stál za to). Hudebníci se jevili jako hrdé, profesionální a zkušenostmi ošlehané těleso, mající právo patřit mezi špičku UG pagan/black metalové scény. Grandiózní sehranost byla patrná, zvuk už nemohl být lepší a výběr skladeb téže. Kapela prala do deštěm obléhaných fanoušků kousky jako “My Cossack Way”, “No Oaths No Tears No Knees!” či moji milovanou “Wisdom of Centuries”, která mě vždy lapí do své melancholické nálady. Samozřejmě nemohla chybět hitovka “Mysticism” ze stejnojmenné uznávané fošny.

 Projekt z Německa Infestus poslouchám už nějaký ten pátek, z nějakého důvodu jsem ovšem set projektu nebral na vědomí a opomíjel přítomnost formace. Neustále jsem před startem pátečního programu žvanil o Horně, Kzohh či Baptism, ale netušil jsem, že smrt přijde ze mnou sice poslouchané, avšak mou natěšeností zapomenuté kapely. Infestus rovná se Andras, Andras rovná se Infestus. Na pódiu šlo sakra znát, že Infestus je jeho dítě, že jím žije a že pro něj hudba znamená vše. Své muzice se naprosto oddal, proto jeho koncert mohu popsat jako velmi emotivní a osobní záležitost. Kapela mu nestála v cestě, hrála to, co dostala přidělené v ústraní. Hlas lídra kapely mi zní v uších do dnešních hodin. Agresivní skřeky, žalostné výkřiky, šepot či temné hlubší polohy a k tomu všemu nepředvídatelné riffy, utvářející spolu s bicími drtivou hradbu chladné hudby. Set patřil hlavně poslednímu albu “The Reflecting Void”, vymykajícímu se běžnému black metalu.

 Nizozemci Funeral Winds schytali největší dešťovou invazi, totéž platí i pro poslední vystupující, proto účastnost lidí značně prořídla. Zvláštní, metalisti se chovali jako bárbínky a šampónci, co se raději krčili pod střechou či ve stanu. Black metalisté z cukrové vaty, co se asi báli, že se následkem zmoknutí roztečou No nic, kašlat na to, kapelu jsem si užil i v promrzlém stavu s kapkami padajícími na mé tělo oblečené pouze v triku. Funeral Winds zahráli kvalitní koncert, leč neobsahující pocity podlomených kolen, nebo držky vyvrácené z pantů. Byl to kvalitní old school s přímým tahem na branku a nádechem okultna (svícny, vůně kadidla plazící se ve světly ozářeném dýmu, zaříkávání, tohle prostě miluju). Moje plus mají ti, co pařili uprostřed placu ve velké kaluži a po nich ti, co vydrželi set do konce (platí i pro poslední skupinu). Ostatní se styďte.

Poslední jméno v line-upu přineslo do areálu Obory morovou ránu (tématika textů i show). Kzohh je projektem, který uctívám až fanatickým způsobem. Jeho řady tvoří špička ukrajinské scény – Khorus (Khors – basa), Odalv (Elderblood, Ulvegr, ex Nokturnal Mortum – bicí). Helg (Khors, Ulvegr – kytara). Hyozt (Reusmarkt – samply, klávesy) a Zhoth (Reusmarkt – vokály).

Vy všichni cukroví metalisté, co jste se před smrtí krčili ve stanech, jste udělali obrovskou chybu, neboť taková show se nevidí moc často. Intro, znějící ve středověkých melodiích značících veselí, obklopilo hranice areálu jako hřejivý plamen, ohřívající zbídačená těla, vyčkávající na dění na place. Stejně jako na desce se však vše změnilo v temný, ambientní hymnus smrti. Celému počínání, odehrávajícímu se na pódiu, dodával chladný déšť s poryvem větru a prořídlostí davu děsivou atmosféru. Jako by Hell Fast Attack skutečně postihla morová rána, beroucí si s sebou nevinné duše.

Započala “Alousia et Pestilentia Ignearia”, která svým neskutečně drtivým zvukem a kosti lámajícími tempy málem přivodila mému srdci zástavu. Vše rázem utichlo a muzikanti navázali doomovými těžkotonážními tempy za doprovodu Zhothova skřeku, pronásledovaného smíchem, výkřiky a krysami, proudícími kolem mrtvých těl. Celá formace byla oděna v pláštích, kapucích a maskách nahánějících hrůzu a pocit jakéhosi tajemna. Zhoth disponoval nejvýraznější image, značně se odlišující od zbytku kapely, rovněž roli showmana zvládal na jedničku.

Hustý dým, převážně rudá světla, pochodně, na nichž plápolaly plameny. Atmosféra se dala krájet. Posléze započala “Massebegravelser” a Zhoth, svíjející se ve smrtelných křečích na podlaze pódia, vydávající do mikrofonu bolestné výkřiky. Doomová hutnost střídala black metalové sypačky, celé představení bralo dech. Místy mi opravdu běhal mráz po zádech. Už jsem ani nevěděl, zda mrznu díky tříhodinovému postávání v dešti pouze v triku, nebo na mě působí smrtící představení Ukrajinců takovou silou (jediné, co bych vytknul, byla ztráta kláves a samplů v rychlých pasážích, kdy je do sebe pohltil zmíněný mohutný zvuk).

Působivé byly také ambientní vsuvky. Tak hmatatelnou atmosféru, navozující dojem smrti, jsem v životě nezažil. Z pódia se té noci linulo s menšími úpravami celé poslední album “Rye. Fleas. Chrismon.” (recenzi si můžete přečíst na tomto odkaze), vyprávějící o morové ráně ve středověku, mixující různé odnože black metalu s doom metalem, filmovou dramatičností a výpravností. Vrchol ne jen ukrajinských smeček, brázdících pódium HFA, ale i vrcholný koncert celého festivalu a pro mě dosud jeden z největších hudebních zážitků vůbec.

Děkuji oběma pořadatelům za desátý ročník festivalu Hell Fast Attack, který považuji za ohromný zážitek, neboť jsem spatřil jména black/pagan scény, jaká jsem chtěl zažít na pódiu opravdu dlouho a prožil to s těmi nejlepšími lidmi. Díky celému HFA týmu za vynikající organizaci, fanouškům za skvělou domovskou atmosféru a kapelám za nadstandardní hudební výkony. Zvukaři také patří má poklona. To je kouzlo undergroundových rodinných festivalů, kterého nikdy slavné velké akce nedosáhnou, kvalita budovaná pro fanoušky a dobrý pocit pořadatele.

Autor fotek: Záhněda

Line-up:
Pačess
Taran
Stormnatt
Luctus
Khors
Infestus
Funeral Winds
Kzohh

HELL FAST ATTACK X - galerie (Záhněda/Marek Maślanka)

Pátek: Marek Maślanka.

 Sobota: Záhněda

 Horna: Záhněda