"Ethereal a jejich “Opus Aethereum”
nabízí kvalitní porci symfonické odnože black metalové muziky,
značně čerpající od temných templářů Dimmu Borgir,
připomínající pestřejší Italy zběhlé v rituálech Dark End.
Příjemná poslechovka, jež neposadí na prdel a vy k tomu budete
vědět přesně, co přijde, ale pokud překousnete zmíněná
negativa, užijete si symfonii jedovatě zlých smyčců, blast
beatů a agresivních hrdelních projevů."
Ethereal nejsou až takovými nováčky
na extrémní metalové scéně, jak se vám při letmém pohledu na
kapelu může zdát. Vznik náleží roku 2002, činnost Ethereal
však nikdy nebyla tak blesková jako v případě jiných skupin.
Debutové EP tito Angláni vydali až po třech letech od založení
(“Hells Divine Existence”) a druhé vyšlo až o šest let
později (“Revelation Beast”). Proč tomu tak bylo, to netuším,
ale debutové album vyšlo o slušnou řádku let později, a tak se
Ethereal jeví spíše jako nové jméno (i když není), co si musí
nějaké to osazenstvo fanoušků teprve získat.
Na Ethereal jsem narazil při
příležitosti jejich turné s Belphegor (s nimi se tour účastnili
ještě Hate a Vital Remains), neboť mám ve zvyku si dopředu
omrknout bandy, o nichž vím, že je budu poslouchat zpod pódia a
mou pozornost nikdy dříve nezkřížili. Sice mi v hlavě blikal
alarm, protože Anglie a škatule „symfonický black metal“
zavání sto padesátou kopií Cradle of Filth, ale poté v mojí
hlavě zněl uklidňující hlas, naznačující, že by to tak
snadné být nemuselo. Přeci jen se jedná o kapelu s pouze jednou
deskou a legendární Belphegor si ji zvolili jako své přisluhovače
na drancování evropských svatých míst. Pochyboval jsem, že by
si Rakušané zvolili pro tour nějakou podprůměrnou nudu bez
většího potenciálu a měl jsem pravdu.
Tehdy se díky organizačním
nedostatkům koncert odehrál dříve, než byl jeho start původně
stanoven, a tak mnoho fanoušků včetně mě o set symfoniků
přišlo. Přesto však od potvrzení Ethereal na promo plakátech
turné, zde zaštítěného Obscure Promotion, rád Angličany
poslouchám i přes negativní přítomnost faktu, že se nejedná o
nic moc kulervoucího. Tak, jako je tomu u mnohých kapel a mojí
osoby, v prvé řadě mé oční smysly zaujal cover debutové desky
a vizuální stránka promo fotek Ethereal s pódiovou prezentací.
Muzika samotná, nejdůležitější
aspekt, na tom rovněž není špatně. Již z intra úvodní skladby
“Nomicon” je patrné, co se bude odehrávat. Symfonický black
metal, který vás vrhne do spirály času, přemístí váš sluch
zpět do devadesátých let na norská vřesoviště legendárních
Dimmu Borgir. Proto by po “Opus Aethereum” měli sáhnout právě
ti dotyční, odvrhující svoji víru v norskou veličinu poté,
jakým směrem se vydala.
Některé momenty jsou až příliš
blízko motivům, známým ze starších desek Dimmu Borgir
(“Puritanical Euphoric Misanthropi”, “Spiritual Black
Dimensions”, “Enthrone Darkness Triumphant”), a to může
leckoho trknout do ucha. Místy se orchestrální motivy prolinou do
epické dramatičnosti desek “Death Cult Armageddon” či “In
Sorte Diaboli”. Ztráta osobitosti je místy na škodu věci, mnozí
neznalí by si mohli myslet, že poslouchají Dimmu Borgir, co
nahráli album mixující prvky ze svých prvních děl s novodobou
tváří tvorby, i tak však muzikanti do svého soundu přimíchávají
nějaké ty svojské ingredience, postupně vás utvrzující v tom,
že neposloucháte pouhou kopii zmíněné norské bandy.
Ethereal používají šablonu, kterou
kdyby slavnější kolegové používali, jistě by překvapili mnohé
odpadlíky ze svého fanouškovského tábora. Symfonická temnota je
krásně vyvážená metalovou strukturou, rozhodně nečekejte riffy
jako pouhý doprovod samplů. Kompozice ovšem splývají a zdají se
být všechny na jedno brdo, proto buď dáte desce čas a pár
soustředěných poslechů, nebo ji odsoudíte jako neoriginální
kýč bez zajímavých nápadů.
Písně se občas odlišují pouze
výraznými, mnou výše zmíněnými dramatickými výjezdy
symfoniky, ale nějaké to ozvláštnění kytarových partů či
bicích by také nebylo na škodu. Chválil jsem vyváženost
metalového základu a orchestrální nástavby, ale co třeba
zakomponovat nějaká kvalitní sóla, basové výjezdy či prostě
výraznější kytarové melodie? Vokály Nauta by také mohly
působit pestřejším zněním. Musím však přiznat, že jeho hlas
rozhodně nepostrádá intenzitu, vzdělaní a důležitou agresi.
Ethereal a jejich “Opus Aethereum”
nabízí kvalitní porci symfonické odnože black metalové muziky,
značně čerpající od temných templářů Dimmu Borgir,
připomínající pestřejší Italy zběhlé v rituálech Dark End.
Příjemná poslechovka, jež neposadí na prdel a vy k tomu budete
vědět přesně, co přijde, ale pokud překousnete zmíněná
negativa, užijete si symfonii jedovatě zlých smyčců, blast
beatů a agresivních hrdelních projevů.
Tracklist:
1. Nomicon
2. Overwrite the Archetype
3. Unholy Ungodly
4. Psalm of the Deceiver
5. Devouring the Forsaken
6. Contorted Utopia
7. Aethereum
8. Waking Death
Sestava:
Iyaan - kytary
M-Inanz - kytary
Volf - basa
Mordrath - bicí
Naut - bicí
Label: Candlelight Records
Žánr: symphonic black metal
Národnost: Anglie
Hodnocení: 6,5/10
