AmeričtíNightbringer14. dubna vydají své nové album Terra Damnata, o něhož se postarají známí Season of Mist. Jako předkrm si můžete poslechnou novou skladbu Misrule, která se bude na materiálu nacházet jako druhá. Již dříve kapela vypustila hudební ukázku v podobě písně Serpent Sun, kterou si můžete pustit také, pokud vám tato informace unikla.
Tracklist:
01. As Wolves Amongst Ruins 02. Misrule 03. Midnight's Crown 04. Of The Key And Crossed Bones 05. Let Silence Be His Sacred Name 06. Inheritor Of A Dying World 07. The Lamp Of Inverse Light 08. Serpent Sun
Svlékni tmu tour jako turné ve svých útrobách skýtající tajemství nejrůznější atmosférické hudby mělo dostaveníčko i na brněnské Melodce, a to v pátek 27. ledna. A podobný hudební koktejl přišel v chladných zimních chmurech opravdu vhod. Člověk se totiž na melancholickou hudbu, jejíž snové tóny unášené mrazivým vánkem proudícím mezi pouličními lampami ozařujícími poklidné ulice chladného města v noční prázdnotě, dokonale naladil.
Při příchodu do prostorů Melodky jsem pro mou nedochvilnost očekával, že vše už bude v plném proudu, ovšem nebylo tomu tak.Dying Passion,s novou deskouse o slovo znovu hlásící progresivní náladotvůrci, začínali svůj set s poměrně velkým zpožděním, totiž zhruba po osmé hodině, což mi tvořilo nemalé vrásky na tváři, protože jsem o půlnoci potřeboval stihnout noční odjezd. Ale k věci.Dying Passionmě při pokusu poslechnout si je doma odradili svým celkovým vyzněním, kdy jsem si až říkal, že je tu všechno špatně a že podobná muzika pro mě opravdu není. Naživo jsem však nepochopil, že jde o tutéž kapelu.
Dying Passionzahráli set, v němž kombinovali jakýsi doom/gothic rock s post/progressive rockovou hudbou, a tímtokoncertposluchači nabízel škálu nálad a emocí, které byly základním stavebním kamenem. Bál jsem se, že se bude jednat o progresivní „onanistickou“ muziku bez duše, ale dostal jsem emotivní atmosférickou palbu pocitů kořeněnou o vyšperkovanou instrumentální stránku nezabíjející to, co jsem hledal a výše právě zmínil. Emotivnost. A místyDying Passionnasadili i svou přímočařejší a chytlavější tvář, tou mezi progresí vždy vytvořili most. Překvapila mě ale i zpěvačka Zuzana Lípová mající živě mnohem barvitější a kvalitnější projev než studiově (alespoň z toho, co jsem slyšel). Dokonce tak, že jsem chvíli přemýšlel, zda je to jedna a ta samá vokalistka, ale ano, samozřejmě to byla ona. Instrumenty tedy doplňovala svým goticky hlubokým vokálem, hrubšímukřičenějším zpěvem, nebo klasicky čistým zlatým středem. I zvuk by se dal nazvat čistým a čitelným - ani nevím, zda má smysl řešit na Melodce zvukaře a jeho práci, když je vždycky víceméně skvělá. (Tentokrát jsem koncert odsledoval ze zadu sálu, netuším, jaký byl zvuk v první řadě).
Každopádně abych jen nechválil: čím delší koncert byl, tím méně a méně mě bavil. Začátek setu mi přišel nejsilnější, poté začala moje pozornost kolísat. Nevím, zda to bylo zvolenými skladbami, ale vystoupeníDPmi pak utíkalo opravdu pomaleji a pomaleji… občas něco zaujalo, pak zas nic. I když se ale nejedná o muziku, kterou bych doma poslouchal, celkem jsem byl ovšem překvapen.
Heidenbyli hlavním důvodem mé návštěvy… no, spíše jejich předchozí deskaA kdybys už nebyla, vymyslím si tě, kterou - od těchto dříve blackařů, nyní post-rockerů - poslouchám nejvíce. Moc jsem se těšil, že konečně zažiji nějaký ten „post-rock“ naživo, neboť jsem tímto žánrem, co se koncertů týče, nedotčen. Z vystoupení skupiny jsem však odcházel z různorodými pocity. Převážná část setu totiž patřilaposlední fošněNa svůj příběh jsme sami, jež mi studiově nesedla, a v živém provedení mi písně rovněž nevoněly. Je mi líto, ale spíš než post mi nová tvorba přijde prostěpísničková, až popová.
Naštěstí jsem se dočkal i skladeb pocházejících zlabutího alba, tedySetkáníčiCo času zbývá. Škoda že jich kapela nezahrála v onen večer více, napříkladLabuť a lyraby bodla přímo do srdce. Každopádně těmito kousky mě skupina vedená frontmanem Kverdem okouzlila a ponořila do sebe samotného, ano, působilo to na mě tak, jak přesně mělo. Melancholický post-rock, naživo znějící tvrději než z desky, ale atmosféru snového zvukuHeidento určitě nenarušilo. Kverd dokonce v určitých pasážích nasadil svůj skřek, čímž jsme si mohli zavzpomínatna začátkyuskupení a musím uznat, že mu pořád velice jde; měl by jej zařadit do výraziva Heiden více, třeba se v budoucnu dočkáme.
Somnus Aeternuspřišli,zahltili klubv tíživou temnotu, která rozdrtila celý prostor drásavou atmosférou a naprostým šílenstvím trhajícím duši každého, kdo byl v tento večer přítomen, a rozprášili předešlé hudební zážitky v mojí mysli v prach. Má duše se kroutila v nekonečné agónii, stejně jako frontman Insomnic prožíval tu svou na pódiu. Nechápal jsem. Ale netajím se, že jsem do posledního alba brněnských doomařů nepronikl.Exulansisje kvalitním dílem, sklízí velmi kladné ohlasy, uznávám jej, ale necítím v něm to, co cítit potřebuji. V živém provedení však vyniklo právě to, co jsem celou dobu hledal… a hodně intenzivně.
Už s první skladbouZen and the Demisejsem kapele propadl a nevěřícně kroutil hlavou. V koncertním hávu totiž stonásobně vyniká jak doomová temnota, opravdu hutná prázdnota a zmar, tak zoufalá agrese trhající paprsky slunce na cáry, prohlubující zmučenost duše skladeb. To vše doplněné o bravurní technické pojetí činící z doom metalu Somnus Aeternus nadžánrový pohled na věc. Kompozice mi také přišly trošku svižnější a dravější než na desce, což věci také rozhodně prospívalo.
To, co však Somnus činí jedinečnými, je frontman Insomnic, který je podle mého tím nejlepším vokalistou, jakého undergroundově metalové Česko má, aniž by to vůbec vědělo. Přeháním? Ale vůbec ne. Insomnic strhl pozornost všech jak hlubokým growlem, jímž přítomné ukolébal a poté pohřbil do hlubin zapomnění, ale především agresivním blackovým skřekem, při němž běhal mráz po zádech tak, že mi byla zima snad více jak v zimních brněnských ulicích. Dočkali jsme se i čistého zpěvu v písniInsecure Pawn, v níž nás všechny obklopila jemná melancholie přinášející zklidnění. Tím skupina přítomné pohladila po tváři. Ale nebojte, následně nastala další erupce depresí a zloby, jen škoda, že jsem musel zdrhat na spoj a nemohl jsem prožít koncert v celé jeho kráse. Každopádně doporučuji všem, je to síla a Somnus Aeternus jsou naprostá TOPka české scény, co se koncertní formy týče.
Přes částečně rozporuplné pocity z vystoupení Dying Passion a Heiden jsem odcházel omráčen žalem Somnus Aeternus, jejich vylévání srdcí zapříčinilo kolena podlamující zážitek, díky němuž hodnotím večer jako fantastický. Trojice melancholických formací sklidila velmi početným davem zasloužené ovace a ten, kdo v útrobách Melodky hledal před zimou zahřátí, nalezl zde mrazivou atmosféru směle se rovnající počasí venku.Pražáci, Plzeňáci, Slováci, vyražte!
Není tomu tak dávno, co německá Sarkrista zveřejnila první informace o chystaném albu Summooners of the Serpents Wrath, které by mělo být k mání někdy ke konci února. Teď je však na čase představit si, jak bude nová tvorba Sarkrista znít. Novou skladbu He, Who Liveth and Reigneth Forevermore si můžete vychutnat níže, krásný poslech!
Myslím si, že každý, kdo sleduje dnešní black metalovou scénu také ví, že ta ukrajinská patří k tomu nejsilnějšímu, co dnešní trh nabízí fanouškům ke konzumaci, myslím tím především black metal nabízející formu vyjádření dovolující muzikantům i fanouškům aplikovat ve svých myslích i činech víru v bohy, ctění svých kořenů a předků či “básnění” o pradávné historii. Jmenovat jednotlivé úderné jednotky tamní scény je zbytečnost, kterou se nebudeme zbytečně brzdit, každý zasvěcený ví a zná, ale to důležitější je, kdo jsou vlastněBalfor? Je to od pohledu pěkně nedoceněná kapela začínající v roce 1991 pod názvemAltar Ego. Pod značkouBalforuskupení provádí své barbarské nájezdy (kapela se škatulkuje jako barbarian black metal) od roku 2001, tedy myslím spíše jediného pozůstalého původního člena Thorgeira Berserka(live Stryvigor), který na to má pořád nervy, po poslechu recenzované fošny se hodí říci díky bohům..
Smečka zrodila ze svého lůna pouze tři dlouhohrající desky, bodejť by tedy byliBalfordocenění, už se ani nedivím, že jsem o jejich jméno nezavadil sluchem ani pohledem. V historiiBalforse totiž udály odmlky v aktivitě a ty podle mého brzdily vzestup toho, co přišlo nyní. První pauza se chopila svého slova v roce 2002 po debutovém albuВолки севера, kapela začala opět dýchat a pumpovat krev do žil až o tři roky později, aby nahrála jen a pouze EPPure Barbaric, ale další fošnaBarbaric Bloodvyšla až o další čtyři roky později a nepředstavila nijak výjimečný materiál, s nímž byBalformohli udělat nějakou větší díru do světa. Poté, aby toho nebylo málo, muzikanti postavení okolo frontmana odchází a přichází další beznadějné mlčení a utichání nadějí, že by seBalformohli postavit bok po boku vedle ukrajinské smetánky.
K věci:Balforjsem objevil přednedávnem díky nabídce na sepsání recenze k vydání chystaného počinuBlack Serpent Risinga následně poté zařazení do line-upu chystaného mini-tour Noc Besov. Inu, jsem vskutku moc rád, že se tak stalo, neboťBalforjsou pro člověka jako já povinností a navíc Thorgeir se neobklopil žádnými nezkušenými blbečky hrajícími si na bleg metály, ale lidmi pocházejícími ze zvučných jmen tamní scény (předevšímKhors, Raventalea další, proto pro mě povinnost). Tito souputníci se k vrchnímu kapelníkovi připojili v roce 2013 – 2014, aby zplodili album poukazující na jménoBalforve zcela jiném světle a nabízející i možnost zviditelnění této formace. Proč tomu tak je, je snad všem jasné.Black Serpent Risingje prvotřídní materiál splňující nejtvrdší kritéria.
Black Serpent Risingje oproti dvěma deskám staršího vydání albem různorodějším, neboť se zde jasně rozrostla paleta používaného výraziva, jako například krásně čisté hluboké vokály, tvořící jakousi vážně melancholickou auru, působící jako protiklad k bojovné agresi(Among the Fallen Ones). Ke slyšení jsou i heroické sbory a refrény s jasným tahem na branku s jistou dávkou chytlavosti(Serpents of the Black Sun)nebo ženské čarovné zpěvy. Zda kapela tyto vlivy vtěsnala do svých skladeb s cílem otevřít se širšímu publiku, nebo to prostě v ten moment takto cítila, netuším, někdo možnáBalforza tento čin odsoudí jako za trestný čin, avšak tato snaha otevřít se vlivům zvenčí a nebýt za každou cenu ortodoxní opravdu funguje
Produkce se také pročistila, disponuje jistou dávkou blyštivé čitelnosti, díky níž nejen, že vynikají všechny nástroje a poměrně propracované aranže či šikovné skládání jednotlivých motivů na sebe, ale také jednoduše řečeno drtí kosti, jako kdyby do vás barbaři bušili svými válečnými kladivy. Tím, co album povyšuje nad dřívější počinyBalfor, jsou také zajímavější riffové stěny nebo pestřejší a hravější bicí. Khaoth(Khors)je mým oblíbencem, jeho hru mám velmi rád pro hravost, pestrost v detailech jdoucí ruku v ruce s agresivním tahem na branku. Jeho působení v řadách skupiny muzikuBalforčiní mnohem přitažlivější. Kompozice jsou pod hutně naboomovanými kytarovými řeznými ranami podbarvené basovými party, krásně odpovídajícími Khaothovi udávajícímu válečný rytmus k pochodu a díky skvělému zvuku si můžete Athamase(Raventale)nejednou vychutnat a užívat si to, jak se jednotlivé nástroje škádlí.
Nechci, aby recenze dávala najevo, že se kapela pochlapila pouze na technické rovině či v kompoziční pestrosti. To, co recenzované album činí kompletním, je silná pohanská atmosféra, velmi typická pro ukrajinské smečky.Balforsází na skromnou epičnost a hymničnost, skladby vdechnou do vašich uší závan jakéhosi pocitu povzbuzení a naplnění energií, pozitivní energií. Slovo skromnou jsem vměstnal do věty s jistým úmyslem, protožeBalforse obloukem vyhnuli kýčovitému pojetí soundu a tyto pasáže, mnou označené za epičtější a hymničtější, vás nenápadně pohltí jen v určitých momentech, kdy má podle muzikantů dojít k jakémusi vyvrcholení motivu či celé skladby.
Ukrajinci s těmito povznášejícími se momenty neplýtvají, a tak vás čeká i slušně syrové řezání do nástrojů s tu a tam v pozadí se skrývajícími vlivy především kultovníchKhors, vyskytujících se vBlack Serpent Risingpoměrně dost, ale určitě to není ke škodě věci, v tomto případě majíBalforsvůj výraz. Zde se však na druhou stranu vyskytuje do oka bijící kritická tendence, nenechávající mě v době psaní článku v klidu. Dnešní doba nabízí mnoho kapel, a to i ze země původuBalfor.Leč smečka brázdí bohaté vody způsobem sobě vlastním, v konkurenci vyskytující se na Ukrajině, navíc s tamní kvalitou, se mnohým nebudeBlack Serpent Risingjevit až tak výživně nebo neohraně, ale především rozhodne výsledný vkus jednotlivce, že?
Balforpo sedmi letech s novou sestavou a novou plackou vcelku působí dojmem nové kapely, leč rukopis aplikovaný na deskáchBarbarian BloodaВолки севераje pořád patrný. Jedná se však o přitažlivější, zajímavější a hlavně aranžersky vábnější počin mířící k vyšším cílům, než tomu bylo u alb předchozích. A stejně tak, jako v mém případě, siBlack Serpent Risingnajde mnoho nových příznivců, začínajících právě na této desce. A když pomineme pro Ukrajinu až příliš typický zvolený rukopis, díky němuž seBalforzařazují mezi kvalitu temní scény, ale vesměs nijak nevybočující, se jedná o krok správným směrem. Jsem zvědavý na koncertní kondiciBalfor,o níž se každý bude moci přesvědčit na Noci Besov.
