Bethlehem - Bethlehem

"Bethlehem konečně nahráli album, na němž mám rád úplně všechno. Nálady si s posluchačem vysloveně pohrávají a metalové žánry, které se zde setkávají, si vzájemně skrze Oleniar našeptávají a doplňují se, ale ta syrová atmosféra, ta je opravdu znepokojivá. Bartsch navíc svoji tvorbu dovádí k dokonalosti, připouští stravitelnost, ale nikoliv na úkor nepřístupnosti. A že to zní rozervaně? Vždyť tvorba Bethlehem je rozervaná a schizofrenní. A vy z ní definitivně zešílíte."

Marastmusic.com

Německé Bethlehem dnes už můžeme na německé extrémní scéně označit za bandu kultovní, za bandu pohrávající si se slovem temnota všemožně pokřivenými způsoby. I přes to Bethlehem nepatří mezi komerční bandy, jež oslavují zástupy fans. Projekt s vlastním rukopisem postavený okolo Jürgena Bartscha patří spíše mezi ty více skromné a skryté, jdoucí si po své cestě bez potřeby na sebe více upozorňovat. Za nezájem mas může jistě také těžká nepřístupnost, která každé album v diskografii Bethlehem prováží, a že ta diskografie je vskutku nápaditá.

Kolem hlavního mozku kapely se toho od roku 1991 událo tolik, že bych se v tomto článku nemohl věnovat ničemu jinému. Za mnou zmíněnou nápaditost může především fakt nekonečného kolotoče střídání muzikantů uvnitř řad kapely, a to na všech možných postech. Díky tomu je každá fošna Bethlehem úplně odlišná než předchozí, a to tak, že je občas fakt problém poznat, že se jedná o tutéž kapelu. To může někdo brát jako mínus. Já budu zcela upřímný, některá alba jsou opravdu těžko stravitelná, možná jako celek až neposlouchatelná.

Například dva roky stará deska Hexakosioihexekontahexaphobia nabídla umělou industriální průměrnost s nepřiměřenou stopáží. Nebo album z roku 2009 A Sacrificial Offering to the Kingdom of Heaven in a Cracked Dog's Ear, které nazpíval lídr švédských Shining Kvartforth. Zde se sice nachází mnoho dobrých nápadů, avšak také spousta pasáží, které jsem vůbec nepobral, čili jako celek těžká stravitelnost. Tohle v podstatě mohu říci o každé desce Bethlehem. Někdy je to přítomno více, někdy méně. Naděje ale vzrostly s příchodem víly smrti Olinear (Darkened Nocturn Slaughtercult), která patří mezi mé velké oblíbenkyně, stejně jako její domovská smečka v mém měřítku patří mezi absolutní TOP bandy.

Nové, bezejmenné album Bethlehem je opět úplně jiné a jako by se k útvaru diskografie nehlásí. A zase se můžeme dohadovat, proč tomu tak vlastně je. Přesto mám pocit, že album nenápadně pokukuje po minulosti, naštěstí však nijak okatě, proto nové skladby zní čerstvě a vystihují v roce 2017 jméno Bethlehem dokonce bez dřívějších „chyb”.

Co vás jako první potěší, je produkce, která je konečně opravdu dobrá (ne vždy to bylo ideální), a naprosto maniakální vokál divy Oleniar, která se zde doslova utrhla ze řetězu a předvádí výkon, jaký nemá obdoby ani v její domovské kapele.

Ona je přesně tím, co vrchní skladatel potřeboval. Její výkon je tak osobitý a doslova šílený, že ke škodě věci na svoji osobnost občas strhává pozornost až příliš, aniž by nechala dýchat jinak kvalitní syrový podklad. To je však jen drobnou šmouhou, kterou budou někteří vnímat zcela individuálně. Tato blonďatá „bestie” vám svými skřeky, které frontmanka umí vykreslovat každou sekundu v odlišných odstínech, bude při muzice Bethlehem ještě více drásat již tak pocuchané nervy. Ale omráčí vás i její psychopatické polohy, znějící jako by je z úst vypouštěl duševně nemocný schizofrenik, spoutaný ve svěrací kazajce na samotce v temných útrobách blázince. Například Gängel Gängel Gang obsahuje jak chorý smích osoby, která se naprosto zbláznila a je i sobě nebezpečnou, tak bestiální hrubé/pisklavé vokály, obkreslující stejnou kytarovou psycho-melodii, čímž píseň zní až pitoreskně strašlivě. Možná budou mít takové pasáže na slabší povahy destruktivní vliv, přičemž se tací jedinci zblázní a opravdu skončí na psychině v nekonečné vnitřní agónii.

Výše jsem naznačil, že ne jen zpěvaččin přednes činí album skvělým, i když, přiznejme si na rovinu, by to bez ní šlo s body minimálně o jeden level dolů. Obrovským plusem alba s hororovým prasečím mužem na přebalu je jeho rozmanitost, která je vlastně poznávací značkou kapely, zde to jen lépe vypadá. V tomto případě se tato rozmanitost doplňuje s velkou dávkou kreativity, tím pádem album ani na moment nenudí (na rozdíl od minulých alb, kde se sem tam našlo pár pasáží, co mi nelahodily).

Bylo jasné, že Bethlehem se nevydají na stezku přímočarého black metalu, je zde ale poměrně mnoho intenzivních sypanic klasického střihu, kdy vám uši probodají ostré blackové jehlice až do krve. Nové album je křižovatkou, na níž se střetává black metal se syrovým doomem, až heavymetalovými vsuvkami a jemnou rockovou melancholií opředenou temnou industriální clonou a dávkou hororového klaunovství.

Zatímco vás ve druhé skladbě Kalt' Ritt in leicht faltiger Leere překvapí úvodní kytarová virtuozita značně ovlivněná klasickou hudbou a následně ji nahrazuje brutální black a temný psychedelický klavír, pár chvil poté budete vdechovat tajemno s rockovou Arg tot frohlockt kein Kind postavenou na rockové chytlavosti, posléze však využívající heavy-melodické hutné syrovosti tempem ne vzdálené doom metalu.

Díky této rozmanitosti a síle dobrých nápadů, šikovně pospojovaných a poslepovaných, není tato bezejmenná noční můra tak těžko stravitelná jako alba předchozí. Její stopáž odpovídá míře nadprůměrných nápadů, leč některé jsou lepší než jiné (to je tak ale vždycky), a album díky tomu uteče jako voda, což u této kapely zní dosti neobvykle. To ale neznamená, že Bethlehem nasedli na kolotoč prvoplánovosti. Rozervané nálady (temnota, nenávist, agrese, smutek, ale i pitoreskní šibalské veselí) může leckomu způsobit závratě, nebo stavy nepochopení, či pohoršení. Jednoduše řečeno, ne každému nové album sedne. Proto Bethlehem opět nejsou kapelou pro každého, ale pro své uctívače budou „krásnější” a „uhlazenější”.

Já jsem však velmi spokojen. Bethlehem totiž konečně nahráli album, na němž mám rád úplně všechno. Nálady si s posluchačem vysloveně pohrávají a metalové žánry, které se zde setkávají, si vzájemně skrze Oleniar našeptávají a doplňují se, ale ta syrová atmosféra, ta je opravdu znepokojivá. Bartsch navíc svoji tvorbu dovádí k dokonalosti, připouští stravitelnost, ale nikoliv na úkor nepřístupnosti. A že to zní rozervaně? Vždyť tvorba Bethlehem je rozervaná a schizofrenní. A vy z ní definitivně zešílíte.

Sestava
Bartsch - Bass, Keyboards
Wolz - Drums
Karzov - Guitars, Keyboards
Onielar - Vocals 

Skladby
1. Fickselbomber Panzerplauze 04:11
2. Kalt' Ritt in leicht faltiger Leere 05:28
3. Kynokephale Freuden im Sumpfleben 05:19
4. Die Dunkelheit darbt 03:17
5. Gängel Gängel Gang 04:38
6. Arg tot frohlockt kein Kind 05:11
7. Verderbnisheilung in sterbend' Mahr 05:42
8. Wahn schmiedet Sarg 05:34
9. Verdammnis straft gezügeltes Aas 05:14
10. Kein Mampf mit Kutzenzangen 06:28
Celkem 51:02 

Datum vydání: 02.prosinec 2016 

Lidi okolo
Bartsch - LayoutMarkus Stock - Producer, Engineering, Mastering

Hodnocení: 95/100 

Root – Kärgeräs – Return from Oblivion

"Kärgeräs – Return from Oblivion je upřímným albem, které mě velice potěšilo, především díky uchopení agresivity, jakési démoničnosti a temnoty, patřící k této legendě, ale i poohlížení se po dávné melancholii, která provázela prastarý první díl Kärgeräs, a tak tu máme album, nabízející pestřejší škálu vyjádření, sjednocující vše, co Root byli a co jsou dnes,"

Obscuro.cz

 Root – legendární česká kapela, která již dávno dostala svoji muziku za hranice naší země, kapela, která zásadně ovlivnila sound mnohých zahraničních extrémně metalových kapel, aniž by si tento důležitý fakt mnoho našinců vůbec uvědomovalo, aniž by se zajímalo o to, kdo vlastně Root jsou, na místo poslouchání komerčních prvoplánových blábolů, které raději nebudu v tomto článku jmenovat. Brněnská stálice od roku 1987 nahrála deset dlouhohrajících desek, z čehož ta poslední vyšla skrzeAgonia Records ke konci minulého rok. Časem nás však vrací zpět do let 1996, v nichž vyšlo kultovní dílo zvané Kärgeräs, jež jsem si velice oblíbil, dokonce se postupem času stalo mým nejoblíbenějším z diskografie skupiny, a to pro jeho odlišnou atmosféru, poukazující na Root v jiném světle, nebo spíše pekelné záři.

Kärgeräs bylo dílo, které neznělo démonicky a pekelně, jako jeho oblíbení předchůdci Zjevení, Hell Symphony a The Temple in the Underworld. Zamiloval jsem si jej pro jeho jedinečnou, spíše snovou atmosféru, působící dojmem jakési posmutnělé melancholie, jíž Root docílili pomalými melodiemi, zabředávajíc až v doomových končinách, okořeněnými špetkou rockové křehkosti a akustickými linkami. Kärgeräs bylo dílem rovněž rozmáchlým, místy až epickým, alespoň oproti jeho primitivním předchůdcům.

Bylo otázkou, s čím se útvar vedený proslulou a nepřehlédnutelnou postavou, Big Bossem, slavícím 30 let na scéně, vytasí po negativněji, nebo spíše rozporuplněji přijatém albu Heritage of Satan. Kärgeräs – Return from Oblivion nabízelo vícero otázek, tedy jak bude tvář Root vypadat po pěti letech studiového mlčení, a také to, jak moc bude nový materiál podobný prvnímu dílu, tedy jestli nabídne spíše uvolnění a bdění, či příběh rozvedený v 90. letech nabere bouřlivých scén a z chřtánu Big Bosse se poženou jiskry a síra. Nebudu chodit kolem horké kaše, Kärgeräs – Return from Oblivion je tím nejsilnějším materiálem, jaký mohl od vydání alba Black Seal vyjít. Je deskou, která definuje Root jako takové a vyvrací veškeré pochyby o tom, zda dokáží Root nahrát album, dosahující kvalit desek nahraných do roku 2001. Přeháním? Každý posoudí sám, ale vím jedno, po návratu Daemon Viam Invenient v roce 2007 nemohlo přijít větší překvapení.

Life of Demon otevírá kolekci písní elegantním přebalem s podobiznou vrchního vypravěče prastarých příběhů, zaobalenou Big Bossovými operně vykreslovanými sbory, aby jej následně vystřídal thrashem ovlivněný metal, z něhož tryská agresivita, jdoucí pospolu s demonstrací jakéhosi epična. Thrashovými sekanými melodiemi prolézá zpěvákův hluboký vokál, jako hniloba prolézá kosti mrtvých, a rázné sbory, posilující tuto agresivní tendenci. Podobných prvků na novém albu naleznete více, tím chci říci, že Root využívají více thrash metalových vlivů, znějících dravěji a nevím, jak moc tento fakt ovlivnil Ashoka, nahradivší kytarista Aleš Dostál.

Kärgeräs – Return from Oblivion je tedy agresivnějším nástupcem prvního dílu, je temnější, skladby působí pekelnicky a poukazují na to, čím Root ve skutečnosti jsou, jejich podstatu. Krom říznějších kytarových partů (ty jsou však často kombinovány s heavy melodiemi či až doomově laděnými hutnými sekcemi) stojí materiál na vokálech, které činí ze skladeb onu démonicky zlou hudbu. Zpěv je tím nejsilnějším, co deska skýtá ve svých tajích. Frontman si se svým hlasem pohrává, tvaruje jej a obmotá si jím vaše vnímání hudby jako celku. Čaruje všemožnými barvami a nabízí více pocitů, které ve vás vyvolají mnoho emocí, ale také nostalgických záchvěvů.

Nostalgických proto, že mnohdy Kärgeräs – Return from Oblivion zklouzává k náladám první části a odpoutá se od této démoničnosti ke krásné melancholičnosti a snovosti, kdy na vás dýchne závan pozitivního uvolnění a cestování v jiných světech. Postupy jsou vesměs stejné jako kdysi. Big Boss dokáže zjemnit svůj projev a zpříjemní melodii svých linek, která vkusně tvaruje kytarový podklad, tvořený jemnějšími kytarovými linkami nebo vybrnkávanými pasážemi, či výše krátce zmíněnými až doom/heavy party. Pocit střídá pocit, emoce střídá emoci a tvaruje atmosféru, vznášející se nad celým tímhle sympatickým dílem.

Nejvíce mi staré časy připomíná The Key to the Empty Room, obsahující úvodní sborové výkřiky, aby se však následně proměnily v jemnou uvolněnou baladickou vášeň, jejíž hlavní poznávací prvek je silná vybrnkávaná melodie a zpěvákův něžný dotek a blouznění. Opět se musím vrátit k jeho hlasovému čarování. Hrdelní polohy si totiž nejvíce vychutnáte právě v klidnějších skladbách, které náladou odkazují na svůj prvotní díl. Moment of Hope není na první poslech ničím extra výjimečným, avšak posléze vás upoutá právě hra s hlasem, který se ze sekundy na sekundu mění a střídá svou barvu, pocit na odlišný, abyste si záhy uvědomili, že tato zprvu nevýrazná kompozice patří mezi to nejlepší, co na nové desce můžete naleznout.

Root prostě čarují s minimalismem. To, co se v jejich případě zdá jako málo, je nakonec hodně, a to platí pro všechny aspekty na desce. Někdy i zprvu zbytečně pořád dokola opakované melodické postupy (opravdu jen první zdání) změní vaše vnímání na materiál, kdy jej uchopíte z jiné strany a zjistíte, že to tak opravdu funguje, a že tyto postupy jsou pekelně hypnotizující, a také, že se kdesi v pozadí postupně rozvíjí, přičemž vy si to uvědomíte až po nějaké chvíli. To, co Root neopustilo, je prazvláštní aura jakési jedinečnosti a originality. Prostě a jednoduše jejich tvorba nezapadá do žádné doby, do žádného stylu, jakoby se kapela pohybovala mimo dimenzi času a mimo hranice jakýchkoliv mantinelů. Root tvoří soundtracky k peklu, temnotě, příběhům a jsou sakra dobrými vypravěči.

Kärgeräs – Return from Oblivion je upřímným albem, které mě velice potěšilo, především díky uchopení agresivity, jakési démoničnosti a temnoty, patřící k této legendě, ale i poohlížení se po dávné melancholii, která provázela prastarý první díl Kärgeräs, a tak tu máme album, nabízející pestřejší škálu vyjádření, sjednocující vše, co Root byli a co jsou dnes, a to vše vyznamenané bravurním zpěvem, hezkou produkcí a prostě a jednoduše dobrými skladbami, na kterých je vše postaveno. Kapela si nadělila dárek ke 30 letům na scéně, přesně vystihující takovou slávu!

Tracklist:

1. Life of Demon

2. Osculum Infame

3. Moment of Fright

4. The Book of Death

5. Black Iris

6. Moment of Hope

7. The Key to the Empty Room

8. New Empire

9. Up to the Down

10. Do You Think Is It the End?

Sestava:

Big Boss – vokály

Alesh A.D. – kytary

Igor – basa

Paul Dread – bicí

Hanz – kytary

Žánr: dark metal

Label: Agonia Records
Hodnocení: 8,2/10

Azarath - "Annihilation (Smite All The Illusions)"

Polská black/death metalová smečka Azarath představuje druhou ochutnávku z chystané desky. Ta se jmenuje Annihilation (Smite All The Illusions) a pustit si ji můžete níže. Kapela již dříve vydala skladbu s číslem 1. Ta nesla název At The Gates Of Understanding a také si ji můžete níže poslechnout, pokud vám unikla. Nové album In Extremis vydají Agonia Records 7. dubna. 

Nightbringer - "Misrule"

Američtí Nightbringer 14. dubna vydají své nové album Terra Damnata, o něhož se postarají známí Season of Mist. Jako předkrm si můžete poslechnou novou skladbu Misrule, která se bude na materiálu nacházet jako druhá. Již dříve kapela vypustila hudební ukázku v podobě písně Serpent Sun, kterou si můžete pustit také, pokud vám tato informace unikla. 

Tracklist:

01. As Wolves Amongst Ruins
02. Misrule
03. Midnight's Crown
04. Of The Key And Crossed Bones
05. Let Silence Be His Sacred Name
06. Inheritor Of A Dying World
07. The Lamp Of Inverse Light
08. Serpent Sun

SOMNUS AETERNUS, HEIDEN, DYING PASSION

Marastmusic.com

Svlékni tmu tour jako turné ve svých útrobách skýtající tajemství nejrůznější atmosférické hudby mělo dostaveníčko i na brněnské Melodce, a to v pátek 27. ledna. A podobný hudební koktejl přišel v chladných zimních chmurech opravdu vhod. Člověk se totiž na melancholickou hudbu, jejíž snové tóny unášené mrazivým vánkem proudícím mezi pouličními lampami ozařujícími poklidné ulice chladného města v noční prázdnotě, dokonale naladil.

Při příchodu do prostorů Melodky jsem pro mou nedochvilnost očekával, že vše už bude v plném proudu, ovšem nebylo tomu tak. Dying Passion, s novou deskou se o slovo znovu hlásící progresivní náladotvůrci, začínali svůj set s poměrně velkým zpožděním, totiž zhruba po osmé hodině, což mi tvořilo nemalé vrásky na tváři, protože jsem o půlnoci potřeboval stihnout noční odjezd. Ale k věci. Dying Passion mě při pokusu poslechnout si je doma odradili svým celkovým vyzněním, kdy jsem si až říkal, že je tu všechno špatně a že podobná muzika pro mě opravdu není. Naživo jsem však nepochopil, že jde o tutéž kapelu.

Dying Passion zahráli set, v němž kombinovali jakýsi doom/gothic rock s post/progressive rockovou hudbou, a tímto koncert posluchači nabízel škálu nálad a emocí, které byly základním stavebním kamenem. Bál jsem se, že se bude jednat o progresivní „onanistickou“ muziku bez duše, ale dostal jsem emotivní atmosférickou palbu pocitů kořeněnou o vyšperkovanou instrumentální stránku nezabíjející to, co jsem hledal a výše právě zmínil. Emotivnost. A místy Dying Passion nasadili i svou přímočařejší a chytlavější tvář, tou mezi progresí vždy vytvořili most. Překvapila mě ale i zpěvačka Zuzana Lípová mající živě mnohem barvitější a kvalitnější projev než studiově (alespoň z toho, co jsem slyšel). Dokonce tak, že jsem chvíli přemýšlel, zda je to jedna a ta samá vokalistka, ale ano, samozřejmě to byla ona. Instrumenty tedy doplňovala svým goticky hlubokým vokálem,
hrubším ukřičenějším zpěvem, nebo klasicky čistým zlatým středem. I zvuk by se dal nazvat čistým a čitelným - ani nevím, zda má smysl řešit na Melodce zvukaře a jeho práci, když je vždycky víceméně skvělá. (Tentokrát jsem koncert odsledoval ze zadu sálu, netuším, jaký byl zvuk v první řadě).

Každopádně abych jen nechválil: čím delší koncert byl, tím méně a méně mě bavil. Začátek setu mi přišel nejsilnější, poté začala moje pozornost kolísat. Nevím, zda to bylo zvolenými skladbami, ale vystoupení DP mi pak utíkalo opravdu pomaleji a pomaleji… občas něco zaujalo, pak zas nic. I když se ale nejedná o muziku, kterou bych doma poslouchal, celkem jsem byl ovšem překvapen.

Heiden byli hlavním důvodem mé návštěvy… no, spíše jejich předchozí deska A kdybys už nebyla, vymyslím si tě, kterou - od těchto dříve blackařů, nyní post-rockerů - poslouchám nejvíce. Moc jsem se těšil, že konečně zažiji nějaký ten „post-rock“ naživo, neboť jsem tímto žánrem, co se koncertů týče, nedotčen. Z vystoupení skupiny jsem však odcházel z různorodými pocity. Převážná část setu totiž patřila poslední fošně Na svůj příběh jsme sami, jež mi studiově nesedla, a v živém provedení mi písně rovněž nevoněly. Je mi líto, ale spíš než post mi nová tvorba přijde prostě písničková, až popová.

Naštěstí jsem se dočkal i skladeb pocházejících z labutího alba, tedy Setkání či Co času zbývá. Škoda že jich kapela nezahrála v onen večer více, například Labuť a lyra by bodla přímo do srdce. Každopádně těmito kousky mě skupina vedená frontmanem Kverdem okouzlila a ponořila do sebe samotného, ano, působilo to na mě tak, jak přesně mělo. Melancholický post-rock, naživo znějící tvrději než z desky, ale atmosféru snového zvuku Heiden to určitě nenarušilo. Kverd dokonce v určitých pasážích nasadil svůj skřek, čímž jsme si mohli zavzpomínat na začátky uskupení a musím uznat, že mu pořád velice jde; měl by jej zařadit do výraziva Heiden více, třeba se v budoucnu dočkáme.

Somnus Aeternus přišli, zahltili klub v tíživou temnotu, která rozdrtila celý prostor drásavou atmosférou a naprostým šílenstvím trhajícím duši každého, kdo byl v tento večer přítomen, a rozprášili předešlé hudební zážitky v mojí mysli v prach. Má duše se kroutila v nekonečné agónii, stejně jako frontman Insomnic prožíval tu svou na pódiu. Nechápal jsem. Ale netajím se, že jsem do posledního alba brněnských doomařů nepronikl. Exulansis je kvalitním dílem, sklízí velmi kladné ohlasy, uznávám jej, ale necítím v něm to, co cítit potřebuji. V živém provedení však vyniklo právě to, co jsem celou dobu hledal… a hodně intenzivně.

Už s první skladbou Zen and the Demise jsem kapele propadl a nevěřícně kroutil hlavou. V koncertním hávu totiž stonásobně vyniká jak doomová temnota, opravdu hutná prázdnota a zmar, tak zoufalá agrese trhající paprsky slunce na cáry, prohlubující zmučenost duše skladeb. To vše doplněné o bravurní technické pojetí činící z doom metalu Somnus Aeternus nadžánrový pohled na věc. Kompozice mi také přišly trošku svižnější a dravější než na desce, což věci také rozhodně prospívalo.

To, co však Somnus činí jedinečnými, je frontman Insomnic, který je podle mého tím nejlepším vokalistou, jakého undergroundově metalové Česko má, aniž by to vůbec vědělo. Přeháním? Ale vůbec ne. Insomnic strhl pozornost všech jak hlubokým growlem, jímž přítomné ukolébal a poté pohřbil do hlubin zapomnění, ale především agresivním blackovým skřekem, při němž běhal mráz po zádech tak, že mi byla zima snad více jak v zimních brněnských ulicích. Dočkali jsme se i čistého zpěvu v písni Insecure Pawn, v níž nás všechny obklopila jemná melancholie přinášející zklidnění. Tím skupina přítomné pohladila po tváři. Ale nebojte, následně nastala další erupce depresí a zloby, jen škoda, že jsem musel zdrhat na spoj a nemohl jsem prožít koncert v celé jeho kráse. Každopádně doporučuji všem, je to síla a Somnus Aeternus jsou naprostá TOPka české scény, co se koncertní formy týče.

Přes částečně rozporuplné pocity z vystoupení Dying Passion a Heiden jsem odcházel omráčen žalem Somnus Aeternus, jejich vylévání srdcí zapříčinilo kolena podlamující zážitek, díky němuž hodnotím večer jako fantastický. Trojice melancholických formací sklidila velmi početným davem zasloužené ovace a ten, kdo v útrobách Melodky hledal před zimou zahřátí, nalezl zde mrazivou atmosféru směle se rovnající počasí venku. Pražáci, Plzeňáci, Slováci, vyražte!